Jak se žije maminkám s velkou rodinou?

Mají stejné jméno a jsou velmi silné osobnosti. Obě šestkrát rodily. První z nich pět synů a jednu dceru, ta druhá zase pět dcer a jednoho syna... Proč se rozhodly mít tolik dětí a zvládají je vychovávat?
Jak se žije maminkám s velkou rodinou?
Příběh první: Jsem člověk, který je na cestě

Zdá se, že po středních Čechách je rozeseto mnoho rodin s více dětmi. Alespoň ty dvě, které chceme navštívit. Bydlí totiž jen půl hodiny cesty od sebe. Vjíždíme do vesnice, abychom se setkali se sympatickou blondýnku Petru Moravcovou z domku „na větrné hůrce.

Koňský ráj za humny
Na stole voní kozí mléko a koláč. Z okna kuchyně se díváme do mírně kopcovité krajiny poseté drobnými políčky a loukami. „Vidíte to, úžasný zpěv ptáků už od čtyř od rána, vůně dřeva, a ty zvířata... To je přece nádhera, za to lidi platí a já to mám tady a zadarmo,“ rozhlíží se Petra. Nebydlí tu ale odmalička. Pochází z jižních Čech. Po gymnáziu úspěšně vystudovala práva a pracovala v Praze jako právník u zmocněnkyně vlády pro otázky uprchlíků, kde se seznámila se svým manželem Tondou. Pak se s prvními dvěma dětmi, Karolínou a Tonkem, přestěhovali sem, k jeho rodičům. Během několika let k nim přibyly Anežka, Klára, Koleta a Markéta. Petra nikdy nesnila o tom, že bude mít hodně dětí. „Všechno přicházelo postupně. To nastal takový moment a řekla jsem si, že by bylo hezké mít zase miminko. Každé bylo chtěné, ale že by byl připravený plán na několik let, to ne.“

Kojila jsem sedm let
Všechny děti rodila v nemocnici. První dvě v Praze a další v pardubické soukromé porodnici. Hledala místo, kde by jí vyšli vstříc a nechali porodit tak, jak ona chtěla. „Přístup lékařského personálu k ženám, které mají víc dětí, není dobrý a znám velmi málo porodnic, kde pro ně mají pochopení,“ říká usměvavá maminka. Doma rodit nechtěla, protože neměla lehké porody. „Žádné komplikace nepřišly,všechno bylo přirozené, ale snadné to také nebylo. Nechtěla jsem riskovat. Já porody doma hájím, ale nenašla jsem k nim odvahu.“ Kdyby jí však vstoupilo do života další dítě, uvítala by odchod domů ihned po porodu. Každé z nich kojila přes rok a půl a považuje to za důležitý dar do začátku jejich života.

Mám energie na rozdávání
Jak je možné, že tak útlá žena může mít šest dětí? „Tomu nikdo nevěří. Zrovna nedávno jsem byla na třídním srazu z gymplu a někteří to, že mám tolik dětí, nemohli rozdýchat.“ V jejím bytě vládnou pořádek a čistota. Petra říká, že je pro ni velmi důležitý rytmus každého dne i celého roku. Denně se snaží všechno zvládnout. Podle ní by měl člověk ulehat každý večer tak, jako by měl umřít a neměly by po něm zbýt žádné resty. „Jsem stále v pohybu. Ráda dělám všechno naplno, jak nejlépe dovedu, to ale vůbec neznamená, že bych neměla čas na svoje záliby, jimiž jsou koně, knihy a filmy.“

Vidět podstatu života

Do kuchyně se postupně trousí jedno dítě po druhém. Pozdraví, okouknou nově příchozího a zase mizí v pokojích. Na to, že jich je šest, je není vůbec slyšet. „Vychováváme je s velkou láskou. Uplatňujeme ale i ‚fonetické násilí‘, myslím si, jsme taková ‚italská rodina‘. Každé z dětí je prý velká autorita, a proto je jim ponechán prostor na vlastní názor. Petra a její muž se řídí podle benediktinské filozofie „ora et labora“, což znamená střídání denního rytmu práce s odpočinkem. Zvířata chtěli hlavně kvůli dětem. „Je důležité, aby viděly, jak se rodí a vyrůstají mláďata, aby si uvědomily přirozený koloběh života.“

Respektujeme individualitu

Pro Petru je úžasné pozorovat, jak je každé dítě jiné. Už jejich rozdílný přístup k jídlu. Bílé maso se totiž v jejich skromné kuchyni objevuje jen svátečně, přesto ho jedí pouze dvě děti. Každé z nich připomíná jinou národnost. Jeden jí jako Ital, druhý jako Francouz, Ind, Čech... Tonek se věnuje sportu a zajímá ho muzika a všechno kolem řízení. Karolína se ráda stará o koně, píše, fotí a ostatní děvčata se zabývají keramikou, tancem i sportem. Všichni jezdí na koních. A je pro ně také samozřejmostí nosit ze školy samé jedničky. Petra lituje, že nemohla vyzkoušet projekt domácí školy: „Potom, co zpřísnili podmínky a zavedli časté přezkušování, mne to odradilo. Výhodou je, že máme blízko školu a děti se mohou chodit stravovat domů. Od šestky pak dojíždějí do většího města.“ A tak se je snaží alespoň doma naučit angličtinu, čtení a ukazovat jim rozdíly kultur a náboženství. Děti na sebe nežárlí, spíše si pomáhají a hrají úměrně svému věku. „Snažíme se jim věnovat, a proto často jezdíme na výlety, do kina, Zoo a účastníme se turnajů ve floorbale. Je to zábava pro celou rodinu,“ dodává. Největší věkový rozdíl je mezi nejstarší a nejmladší dcerou, a to celých deset let. Vzhledem k jejich věku se Petra s mužem rozhodli, že už další dítě nechtějí.

Společné chvíle jsou důležité

„Nikdy jsem nechtěla, aby mi s dětmi někdo pomáhal anebo mi do výchovy mluvil. Je to naše rodina a všechno zvládáme sami. Jsem ale ráda, když se děti mohou potěšit s prarodiči, a myslím, že je to obohacuje,“ vysvětluje Petra. Chce vidět, jak všechny vyrůstají a vytvořit jim takový domov, ve kterém se budou cítit v bezpečí a do něhož se mohou kdykoli vracet. „Vím, že mi ale nepatří. Mohu je vybavit na cestu ne hmotnými statky, ale láskou a předat jim hodnoty. Sama hledám pravdu a všechny události, lidé a děti, které potkávám, mne obohacují.“ Její filozofie vychází z křesťanství, avšak čerpá i z jiných náboženství. Z židovství ji třeba inspirovalo ctění „pátečního světla“, a tak se vždy v pátek jejich rodina schází, aby společně povečeřela při svíčkách a prožila klidný večer…

Příběh druhý: Považuji za ideál užít si rodinu i práci
 
Při vzpomínce na Petru Sovovou se vybaví vůně mátového čaje a francouzský dům „na samotě u lesa“ nedaleko Kostelce nad Černými lesy. Se svou početnou rodinkou tady bydlí sedm let. O romantické stavení se dělí se psem Cyrilem, kozou Kateřinou, kočkami Mínou, Sárou a Cindy Crawford a holubem Emilem.

Město nás svazovalo
„Nebojte se, ten vás nesežere. Je strašně hodný,“ volá Petra, když vychází z domu, aby nás přivítala. Ohromný kříženec čuvače a velkého knírače připomíná psa baskervilského a neustále štěká. Koza, která se pase vedle domu, je k němu už asi apatická. „Dnes mám na hlídání ještě dvě děti, takže je tu trošku rušno. Teď jsou ale někde schované. Chcete mátový čaj, nebo meduňku?“ ptá se energická brunetka a hned běží ven natrhat bylinky. Jejich dům připomíná styl francouzského venkova. Klavír, obrázky a další umělecké rekvizity jako by doplňovaly jednoduchou kuchyň, a tak celý prostor působí jako malé divadlo. Petra s manželem bydlela nejdřív v Praze, ale potom se rozhodli žít na venkově. „Dům jsme si postavili před sedmi lety, máme rádi Francii, tak je jí možná hodně ovlivněný. Tohle místo se nám líbilo, chtěli jsme vždycky bydlet na samotě bez sousedů. Teď už si neumíme představit, ač máme rádi společnost, že bychom žili se šesti dětmi uprostřed města.“

Děti si pohlídám sama
S manželem se vzali už na gymnáziu. „Vždycky jsem věděla, že budu mít dvě děti a najednou se mi narodilo třetí, což se nám ukázalo jako zajímavější počet... Je to skvělé i vysilující, nikdy jsem to neplánovala, ale nelituji toho.“ První dva synové, Jonáš a Max, se jí narodili v pražských porodnicích. Před třetím porodem si řekla, že by chtěla porodit podle svých představ. Tehdy ještě bydleli na okraji Prahy. „Pořád jsem neměla jasné, že to bude doma. Stále jsem trpělivě hledala porodnici, kde by mi vyšli vstříc s porodem podle mých představ. Tehdy, v roce 1997, to byla ovšem dost naivní myšlenka, protože v žádné oslovené porodnici si nedovedli představit ani porod v jiné poloze než v leže na zádech. Postupně jsem nabyla přesvědčení, že to bude pro mne i dítě nejlepší doma. U porodu byl manžel a moje máma. A bylo to nádherné! Dnes bych si dokázala prosadit porod podle sebe v kterékoli nemocnici. Domov se ale pro mne stal naprosto přirozeným místem a porodnici bych volila pouze v případě předem zjevných komplikací.“ V pražském bydlišti se pak narodil čtvrtý syn Vincent a v novém domě v přírodě dcera Ela a nejmladší Felix. Všechny kojila do dvou a půl let a do té doby nikdy nebyly bez ní…

Při učení trháme třešně
Petru nadchl projekt domácího učení a podařilo se jí děti vzdělávat doma. Prvním byl Jonáš, který v páté třídě úspěšně složil přijímací zkoušky na gymnázium. Max chtěl podle jeho vzoru také studovat, a proto od druhé třídy odešel k velkému smutku maminky do jazykové školy: „Divila jsem se, že se na základní školu dělají přijímačky, ale na druhou stranu jsem byla ráda, protože jsem mohla Maxe uspokojit. Musím ale říct, že mi to bylo líto, byl vzorné dítě.“ Petra si myslí, že individuální vzdělávání je pro jejich rodinu naprosto ideální. „Je to navíc velmi obohacující tvůrčí práce. Vyžaduje sice velkou disciplínu, ale když si vytvoříme základní řád, není to problém. Samozřejmě že se nevyhnu kritice dětí, které mi vyčítají, když jim něco nejde, že jsem je třeba naučila špatně počítat.“ Říká, že je hodně důsledná matka. Kromě toho, že se věnuje rodině, také pracuje jako předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství a je spoluautorkou výstavy Umění porodit. „S manželem považujeme za ideál dělit se o vydělávání peněz, péči o děti a domácnost rovným dílem. Teď se ovšem realizace opět o něco posunula narozením dalšího dítěte, takže snad časem. O kojení se dělit nehodlám.“

Já, buřt a rajče
Jednou si prý v rámci učení s dětmi sedli a udělali anketu o tom, proč je hezké bydlet na samotě. Děti psaly samá pozitiva a zmínily jen jedno minus, a to, že musejí chodit daleko nakupovat. „Jsou skromní. Uvědomují si, že je jich doma hodně a nemohou denně chodit do kina nebo mít skvělou lyžařskou výbavu. Také ale zlobí jako ostatní děti, takže na ně řvu a jsem přísná.“ Jinak jsou velké individuality, což se projevuje například při jídle. Každý má rád něco jiného. Když prožívali jedno ze svých vegetariánských období, malý Jonáš kreslil obrázky, na nichž se zobrazoval se zeleninou a uzeninami. Rodiče jim chtějí dát podnětné prostředí a láskyplnou náruč. Baví je zpovzdálí sledovat, jak děti žijí svůj vlastní život. Nemají představu, ani čím by měly být. Jsou vlastně rádi, že to není jejich úkol, protože každý musí vzít život do svých rukou sám.

Romantika na pár minut
„Už se stává vzácností, když se sejdeme doma všichni najednou, a proto si to užíváme. Také jezdíme společně na dovolenou, ale většinou jen na týden. Doma je nám lépe,“ myslí si Petra. S manželem se snaží utrhnout alespoň chviličku pro sebe. To pak chodí třeba na čtvrt hodinky do lesa, aby si odpočinuli a načerpali energii. Spolehlivě je sbližuje i společná manuální práce. „Do divadla a kina jsme už léta zvyklí chodit každý zvlášť, protože někdo musí být večer doma. Nejsme lidé, kteří by se chtěli dětem obětovat, máme také vlastní život. Další neplánujeme, ale kdyby nás příroda a osud překvapily, určitě budeme mít radost!“

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře