Jak se žije maminkám, které rodily po pětatřicítce?

Osudy dvou maminek, které rodily po pětatřicítce, jsou naprosto odlišné: zatímco Jitka přišla do jiného stavu s druhým dítětem neplánovaně, Martina se pro první těhotenství takřka ze dne na den rozhodla... obou příběhů však vyplývá stejná myšlenka: nic se nemá uspěchat, natožpak mateřství.
Jak se žije maminkám, které rodily po pětatřicítce?
Pětatřicítka se mi zdá ideální

Jitka (37) pochází z pěti dětí. Vzpomíná na to, že v jejich nevelkém bytě bylo neustále rušno. O pokojíček se dělila se dvěma bratry; není tedy divu, že pociťovala nedostatek soukromí. Kamarádky si domů raději nevodila, a když chtěla být sama, šla ven. Vlastní prostor získala, až když se v jedenadvaceti letech vdala. „Někdo si stěžuje, že svatbou ztratil svobodu, ale já ji naopak získala,“ říká a dodává, že jí manžel Petr (39) dal vše, co předtím postrádala: dostatek lásky, jistotu zázemí, ale i volnost a potřebné soukromí. Cítila se velmi spokojeně, nic jí nechybělo, a tak na dítě zatím nemyslela. „Nebyla jsem na ně tehdy připravená. Sama jsem potřebovala dospět a vyzrát. Můj muž mi to naštěstí umožnil.“

Raději práce než mateřská
První těhotenství, které bylo stejně jako to druhé neplánované, ji překvapilo čtyři roky po svatbě. I když probíhalo bez problémů, dcera přišla na svět císařským řezem. Jitka přiznává, že si kvůli tomu připadala méněcenná. „Myslím si, že mě to poznamenalo v tom, že jsem si k Péťě musela hledat cestu. Druhé dítě jsem rodila dva dny v hrozných bolestech, ale zaplaťpánbůh za to.“ Podle jejího mínění přirozený porod víc podporuje sepětí mezi matkou a dítětem. Je to prý znát i na tom, že Péťu kojila pouhé tři měsíce, zatímco s Vašíkem, kterému je rok a půl, v kojení dosud pokračuje. Na první mateřské byla Jitka jenom rok. Pak začala hledat zaměstnání na částečný úvazek. Důvodem nebyla finanční situace rodiny, ale spíš nutkavý pocit jít mezi lidi a být užitečná. „Dnes to vidím jinak. Nejužitečnější si připadám, když se věnuji svým dětem. Do práce bych teď určitě nechtěla.“ Za důležitou okolnost svého tehdejšího rozhodnutí vrátit se předčasně do zaměstnání považuje také to, že se krátce před porodem přistěhovali do Čakovic, kde nikoho neznala. „Kontakt s lidmi mi dost chyběl. Neváhala jsem proto jezdit do práce přes celou Prahu. Péťu jsem dávala na čtyři hodiny do jeslí.“ S odstupem dvanácti let jen stěží chápe, proč se tak honila a raději nezůstala s dcerou doma. „Neuměla jsem se zastavit a užívat si třeba toho, že s malou stavím kostičky. Tenkrát mě to prostě nebavilo,“ přiznává a dodává, že svou první mateřskou chtěla mít co nejdřív za sebou. Rozhodnutí dát Péťu do jeslí nelituje, protože dcera byla ve společnosti dětí šťastná. „Vlastně to bylo ke spokojenosti nás obou. Uklidňuje mě, že se jí tam líbilo. Jinak bych si to teď určitě vyčítala.“

Zázračná proměna
Při prvním dítěti si Jitka chtěla užívat i jiných radostí života, ráda si šla zatancovat nebo posedět s kamarádkou. „Dneska mi to nechybí. Chci být hlavně s dětmi. Pro mě jsou to nejvzácnější chvíle, ale musela jsem k takovému poznání dojít. V pětadvaceti jsem to tak necítila.“ V současné době nemá chuť někam vyrážet. Svou rodinu „opouští“ jen dvakrát v týdnu na hodinku, když si jde zacvičit oblíbený aerobik. „Moje dvě mateřské se zkrátka nedají srovnat,“ přiznává upřímně a hned uvádí příklady. Zatímco tu první si zkrátila, na druhou šla naopak dřív. „Chtěla jsem se vyhnout zbytečnému pracovnímu stresu,“ vysvětluje a podotýká, že se „při Vašíkovi“ mnohem víc strachovala o to, zda je vše v pořádku. Čím je člověk starší, tím víc si podle Jitčina názoru uvědomuje možná rizika a má z nich strach. V pětadvaceti byla uspěchaná a neklidná, dneska si umí zorganizovat den. Čas strávený s Vašíkem si pak lépe užívá. Naučila se odpočívat a uvědomuje si, že nelze stihnout všechno. Stanovila si proto priority a přizpůsobila jim běh domácnosti. „Nechápu, jak jsem mohla při kojení obracet v hrnci knedlíky. Dneska bych je koupila a místo vaření bych byla s Vašíkem na zahradě nebo na vycházce v parku.“ Rozdíl vidí i ve svém přístupu k výchově. Na Péťu byla daleko náročnější, vyžadovala od ní, aby všechno uměla hned a byla samostatná. „Asi to bylo tím, že jsem chtěla mít víc času pro sebe.“ Když se na pískovišti nebo u lékaře potkala s jinými maminkami a jejich dětmi, neubránila se srovnávání. Chtěla se ujistit, že je v dceřině vývoji všechno tak, jak má být. „Zjišťovala jsem třeba, zda nejsme pozadu s plenami,“ říká. A teď tohle vůbec neřeší. Pokud nejde o zdraví, není třeba se zneklidňovat. „Každé dítě je jiné. Vyrůstáme, nezávodíme.“ Vašíka neporovnává ani s jeho starší sestrou, ani s dětmi z okolí. „V tomhle jsem teď daleko pohodovější.“

Nic se nemá uspěchat
Jitka přiznává, že prožívá nádherné období, a na otázku, co jí momentálně chybí ke štěstí, odpovídá nic. Být matkou po pětatřicítce je podle ní ten nejlepší omlazovací a energetický prostředek. Nikdy předtím se necítila tak vyrovnaná a spokojená. „Nedokázala jsem si představit, jaká změna může v mém životě nastat. Nic jsme totiž neplánovali, a přesto Vašík přišel v ten správný čas.“ Když zjistila, že je podruhé těhotná, prý se spontánně chytla za ploché břicho a užasla nad tím, že je v ní nový život. „Stála jsem na toaletě s tím zbarveným proužkem v ruce a cítila jsem, že v mém životě nastal nádherný zlom.“

Nejlepší rozhodnutí mého života

Martina (42) říká, že svůj život dělí na dvě naprosto odlišné etapy: před Madlou a s ní. Do svých třiatřiceti si prý nepřipustila, že by mohla mít děti. „Asi mě ovlivnilo to, že jsem jako malá nezažila fungující rodinu, a tak jsem v ní moc nevěřila. Navíc jsem ve dvaceti začala chodit s mužem, který rodinu neplánoval.“ I když spolu byli třináct let, bydleli odděleně. Martina si tehdy uvědomila, že se jejich vztah nikam nevyvíjí a že není šťastná, jak by si představovala. To, co jí předtím vyhovovalo, ji najednou přestalo naplňovat. A netýkalo se to jenom partnerského vztahu: dřív se hodně realizovala ve své práci a po večerech se chodila bavit s přáteli, ale obojí pro ni začalo ztrácet na významu. „I když jsem žila aktivně a nenudila jsem se, měla jsem pocit, jako by mi něco chybělo.“

Nezaspat to nejdůležitější
Když do jejího života vstoupil nový partner, který si na rozdíl od toho prvního rodinu přál, poprvé ji napadlo, že to, co jí chybí, je mateřství. „Najednou jsem dítě tolik chtěla, že jsem ani moc neřešila, zda právě tento partner je pro založení rodiny ten pravý. Bohužel nebyl, ale to jsem poznala až později.“ O svém náhlém rozhodnutí stát se v pětatřiceti matkou říká, že je nejlepší v jejím v životě. Do jiného stavu přišla hned na první „pokus“ a v ten okamžik se všechno změnilo. Přestala kouřit a začala zdravěji žít. Během těhotenství se cítila naprosto skvěle. „Všechno probíhalo bez problémů, až jsem se pak v porodnici podivila tomu, proč mi do karty červeně vyznačují, že jsem starší matka, takže riziková.“ Když přenášela o více než čtrnáct dnů, lékaři se rozhodli pro císařský řez. Ona chtěla raději uměle vyvolaný porod, ale ten vzhledem k jejímu věku a velikosti miminka doktoři zavrhli. „Přišlo mi naprosto hrozné, že bych měla zaspat nejdůležitější okamžik svého života, tak jsem se rozhodla jen pro lokální znecitlivění, abych Madlino narození mohla vidět,“ vzpomíná a dodává, že když dceru poprvé spatřila, pociťovala, že je mezi nimi silné pouto. „Předtím jsem měla strach, jak to všechno budu zvládat, všechnu tu péči o miminko. Kamarádky mi vyprávěly o různých komplikacích. Nic z toho ale nenastalo. Všechno probíhalo přirozeně a hladce.“ Pohodové těhotenství zkrátka plynule přešlo do pohodové mateřské. Martina si chtěla vychutnat každý okamžik, který se svou dcerou zažívala. Nenapadlo ji, že by šla do práce dřív, i když by to z finančních důvodů bylo potřeba. „Nepořídila jsem si dítě, aby se mi o něj staral někdo jiný. Chtěla jsem být u všeho,“ vysvětluje a říká, že když někdy potřebovala zajistit hlídání, mohla se spolehnout na svou sestru. „Jistota, že ji mám, je pro mě velkou úlevou.“

Neúplná rodina je prohrou

Jedinou, zato nelehkou komplikací, se kterou se od dceřina narození musela Martina vypořádat, byl vztah s Madliným otcem, protože se stupňovaly jeho problémy s alkoholem. Opakovaně se mu snažila pomoci a zachránit tak rodinu, ale z dnešního pohledu to považuje spíš za chybné. Jen ji to zbytečně vyčerpávalo, a jejich společné soužití bylo i přesto stále nesnesitelnější. „I když jsem si moc přála, aby dcera vyrůstala v úplné rodině, uvědomila jsem si, že ne za těchto okolností. Když vám partner ztěžuje život, nemá smysl udržovat rodinu, protože ta stejně nefunguje, jak by měla. Když jsem se rozhodovala, zda vztah s ním mám ukončit, myslela jsem při tom hlavně na Madlu.“

Být u toho

Rozchod s druhým partnerem znamenal pro Martinu sice úlevu, ale na druhou stranu i určitý stres. Všechna zodpovědnost teď spočívá jen a jen na ní! Samozřejmě že má obavu, aby dceru zabezpečila. A tím nemyslí ani tak finanční stránku věci jako zdraví a vlastní síly. Aby obavy překonala, snaží si nepřipouštět věk. „Tím, že jsem ji měla tak pozdě, mám teď mladé starosti a na stáří nemyslím. Samozřejmě mě napadá, že až půjde k maturitě, tak mně bude tolik a tolik.“ Dalekou budoucnost však Martina příliš neřeší, protože se snaží žít tím, co je teď a tady. O svém současném životě mluví jako o obyčejném a zároveň fajn. Nic ze životní etapy před pětatřicítkou nepostrádá a vůbec si nedokáže představit třeba to, že by dala dceru někam na hlídání a sama se šla bavit. „Není to ode mě oběť, já po tom jednoduše netoužím. Jsem ráda, že jsem si to kdysi zažila. Dneska bych už ale neměnila.“ I když chce s dcerou trávit všechen svůj volný čas, zároveň přemýšlí o tom, aby na sebe nebyly příliš fixované. Pozoruje na sobě totiž, že je ustaranější než mladé maminky dceřiných kamarádek, třeba chce Madlu všude doprovázet. „Já jsem v jejím věku chodila do školy sama. Jí bych to ale nedovolila. Nechci jí svou starostlivostí ublížit, ale na druhou stranu se o ni dost bojím,“ vysvětluje a podotýká, že jejich vzájemnou „závislost“ podporuje i to, že žijí jen spolu. Z těchto důvodů chce, aby Madla často chodila mezi své vrstevníky a našla si nějakého zajímavého koníčka. Martina přizná. „Chci jí dát všechno, co jsem já neměla a co mně chybělo. Snažím se ji vést ke sportu, brát do divadla a navštěvovat výstavy. Jakou cestou nakonec půjde, je jen na ní. Mně bude úplně stačit, když budumoci být u toho.“ 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře