Jak se žije mámám různých profesí?

Ne strach, ale neznalost má velké oči! Člověk má sklony si myslet, že jen on se honí jako blázen a má to složité, zatímco cizím všechno vychází. Ptali jsme se uklízečky, zdravotní sestry, vrcholové sportovkyně i top manažerky, jak zvládají své profese i rodiny. Zdánlivé překvapení: Žádná to nemá snadné.
Jak se žije mámám různých profesí?
Maminka - vrcholová sportovkyně Lenka Šmídová, nejlepší česká jachtařka
Děti: v červenci očekává narození prvního potomka
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Jak se mi teď žije v pátém měsíci? Trochu jinak, ale dobře...
V jachtařském světě nenecháváte nic náhodě. Nejedete sama za sebe, ale i za spolujezdkyni-kosatici, je na vás navázáno dalších X lidí, kterým v případě selhání zkazíte měsíce tvrdé práce. Jste individualistou a týmovým hráčem zároveň. Nemůžete jednat v nějakém náhlém hnutí mysli... nebo možná můžete, ale pak nedosáhnete vrcholu. Plánujete v rozmezí čtyř let – tak dlouho trvá celá kampaň. Mám kolegyni, které se to trochu vymklo, a tak jela poslední závody v Japonsku v osmém měsíci, odrodila, miminku byl měsíc a musela na další závody. Věděla jsem, že se musím trefit nějak mezi olympiády.
 
Letos mi je třicet tři let, partnera mám, nikoho moje rozhodnutí nepřekvapilo. Všichni ale tak trochu vyčkávají, jestli se vůbec vrátím. Můj partner je nejachtař, což vnímám jako výhodu, protože jsem léta žila v jakési jachtařské bublině, a to zužuje hodně jednosměrně pohled na život. Díky němu se mi rozšířila jedna bublina o další bublinu a teď mě čeká i bublina maminkovská. Jsem ze tří holek, naši chodili do práce, musely jsme být samostatné. Pak se má samostatnost ještě vynásobila tím, že jsem si vše kolem závodů, cestování, ubytování léta řešila sama. Sama jsem si i vozila jachtu po Evropě... Umím si představit, že kdyby se něco stalo, zvládla bych se o sebe a miminko postarat sama, ale jsem šťastná, že to řešit nemusím – kompletní rodina je úžasný bonus.
 
Jestli budu mít chlapečka nebo holčičku, tuším, ale nechám si to pro sebe. Proč jsem si to přála znát předem? Bojím se porodu, je to pro mne velká neznámá, spousta žen v mém okolí mi líčila dosti hororové zkazky. Takhle mám v hlavě vyřešenou aspoň jednu věc a mohu se připravovat na další. I když zatím moc „nehnízdím“ – věci na miminko mi zatím nosí jen sestry a kamarádky. Asi jsem trošku pověrčivá, že si věci nechci připravovat moc předem. Na těhotenství mne překvapilo, že mě vlastně nepřekvapilo. Sice mi bylo zpočátku trošku nevolno a také jsem měla nějaké výkyvy nálad. Mám odlišné pocity... možná jsem klidnější.
 
Jestli bude chtít být tatínek u porodu, nechám na něm, ale vím, že nechci být sama. Nebude-li se na to cítit on, řeknu sestře či sestřenici. Je sice inženýrka ekonomie, ale má tři děti a nějak se víc našla v mateřství, teď prochází dvouletým kurzem na společnici a pomocnici ženy u porodu, dula se jim říká? A tak bychom spojily odborné s citovým, na mně by trénovala, a já měla psychickou oporu. Potřebuji být zkrátka blízko těm, kdo mi jsou blízko.
 
Maminka - uklízečka z Ukrajiny Nataša (příjmení si nepřála zveřejnit), 30 let
Vzdělání: střední škola ekonomická
Děti: dcera Marianna (10), Marusja (8)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Na Ukrajině je krize a zaměstnání neseženete. Aspoň ne v tom kraji, odkud pocházím. A když říkám není, myslím tím osmdesátiprocentní nezaměstnanost. Je úplně jedno, jestli jste doktor, nebo pobuda, šance nemá nikdo. Když už někdo chodí do fabriky, stejně neví, jestli místo výplaty nedostane pytlík vajec.
 
Jak to řeší rodiny s dětmi? Každý se stará, aby vůbec přežil. Neznám rodinu, která by neměla někoho v zahraničí, nebo aspoň na venkově, odkud dostává doma vypěstované jídlo.
 
To, jestli mne práce uklizečky baví, nebo nebaví? Poslední věc kterou řeším. Hlavně, že je práce. Odjela jsem do České republiky i s manželem, který má stavební průmyslovku a teď tu je jako zedník, abychom dali vůbec nějakou možnost k životu dcerám i mé mámě. Je jí padesát a práci jako „stará“ nesežene už vůbec. Stará se o děti.
 
Jak často je vídám? Jednou za půl roku. Stýská se mi každou minutu, ale nemám jinou možnost. Co dělám, když mi je smutno? Nic. Brečím a čekám až to přejde. Vím, že to musí přejít. Zdravotní i sociální pojištění si platíme sami. Tedy, měli bychom. Mám hrozné zuby, ale ty peníze neukradnu dětem na studia? Na dovolenou nejezdíme nikdy: být s mými holčičkami je moje dovolená. Ptáte se, jestli cítím beznaděj? Ne, jsem přece zdravá. Nejhorší neštěstí na Ukrajině v dnešní době je onemocnět. Co mi pomáhá? Věřím v Boha. To mi pomáhá.
 
Maminka - vrcholová manažerka Katarina Brončeková, viceprezidentka personálního oddělení Vodafone
Děti: syn Samuel (6)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Moje dny běží ve stejném tempu. Vstávám okolo sedmé. V půl osmé budím syna, pak snídá, mezi čtvrt na devět a půl devátou musí být ve školce. Do práce dorazím na devátou a pak mám až do šesti do večera čas rozplánovaný ne po hodinách, ale po minutách. Samka po školce vyzvedne chůva. Po práci odbíhám na chvilku sportovat. Je to můj recept na zvládání stresu, vybiji si ho na spiningu nebo na squashi a domů přicházím klidná, nastavená na rodinu, to cvičení je můj ostrý předěl mezi profesí a domovem.
 
Vařím večeři, povídáme si... Nejpozději v devět jdu Samka uspávat. To je naše chvíle: nechce klasické pohádky, vždycky nahodí nějaké téma – třeba jak vlastně pracuje mozek, nebo vyjde z toho, co zažil ve školce a rozebíráme to. Když usne, peru a uklízím. Pak si ještě chvilku čtu, pracuji na internetu nebo si připravuji věci do práce. Před jedenáctou spát nechodím nikdy. Manžel je podnikatel, z toho často pobývající na Slovensku, s jeho pravidelnou pomocí počítat nemohu. Změny přichází, když se něco zadrhne. Náš rodinný život hodně ovlivňuje fakt, že nemáme poblíž ani jednu babičku. Maminky s babičkami bydlícími ve stejném městě, kdykoli po ruce, se do toho nikdy nevcítí, ženy, které jsou ve stejné situaci, přesně vědí, že dítě onemocní vždycky v absolutně nejnevhodnější moment. Třeba když mám před sebou na psychiku velmi náročnou schůzku v cizině, na kterou se slétla řada jiných manažerů z evropských zemí, manžel je zrovna na Slovensku a naše chůva nemůže. Pohybuji se na pozici, kdy nepřipadá v úvahu obtěžovat ostatní tím, že mám jakoukoli soukromou starost. Věci okolo rodiny, jak to člověk zvládá, jsou ryze osobní problém. A tak, nemůže-li manžel, Samka naložím do auta a jedu do Žiliny, předám babičce a ihned se vracím do Prahy. Na jednání na mně nesmí nikdo poznat, že jsem předchozí řadu hodin řídila a nespala ani minutu.
 
Kdy je v byznysu čas na kariéru a kdy na dítě? Vždycky, a zároveň nikdy. Podstatné je, aby si žena přesně ujasnila, co si vlastně doopravdy přeje. Ženy, které si to v hlavě srovnají, nemají problém a berou případné komplikace jako fakt, který k tomu patří. Každá volba má své pro a proti. Rozhodnete-li se pro mateřství hned po škole, máte spoustu energie a odvahy. Ale samozřejmě nižší životní úroveň a čeká vás obrovský fyzický a psychický nápor, když se už s dítětem vracíte do oboru. Žena, která si chce nejprve vybudovat pozici, dořešit bydlení a podobně, a až pak se stát matkou, riskuje, že nenajde odvahu se pro dítě a odchod z toho, co si v potu tváře budovala, rozhodnout. Pak se stresuje věkem, nebo složitějším hledáním partnera. Vždycky je něco za něco. Já znám bezdětné manažerky, které jsou v pohodě, protože se srovnaly samy se sebou, ale i ty, které jsou v nepohodě a viní firmu či muže, že to mají v tomhle snazší, což tedy opravdu mají, za tu nespravedlnost. Jenže žádné, co by bylo kdyby, neexistuje. Já jsem věděla, že dítě chci a že ho chci nejpozději do třiceti, dokud budu mít sílu. To jsme si dali s manželem takový dedline. Jsem šťastná, že jsme se takto rozhodli.
 
Maminka - zdravotní sestra Markéta Balounová
Děti: Jirka (17), Zlatka (14) a Vojta (12)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Mé povolání zdravotní sestry, nám v současné době neumožňuje vyžít jen z tohoto platu. Většina z nás svou práci má ráda, dokonce v ní nachází pocit uspokojení z pomoci v těžkých chvílích, na které nikdo nechce zůstat sám. Ale i my potřebujeme slušně žít, kupovat si kvalitní potraviny, dopřát svým dětem koníčky a vyžití a mít čas při našem náročném povolání na relaxaci, odpočinek a dovolenou (ze svého platu na ní nedokážu našetřit). Vždyť řádně pracuji a přesto si mnohdy připadám, že žiji život sociálně slabých. Abych trošku ulevila tomuto finančnímu napětí, mám ještě jedno zaměstnání. Musím, neboť nemám nárok na žádný státní příspěvek. O relaxaci a odpočinku si mohu nechat jen zdát. Nesmím onemocnět, nesmím mít úraz, jsem táta i máma a přála bych si víc času trávit s dětmi. Zatím to nejde!
 
Má pracovní doba je rozdělena na denní a noční služby. Vyhovuje mi tento cyklus, neboť si mohu během dne před noční službou, zařídit různé úřední pochůzky, lékaře, odvést děti na kroužky, nakoupit... Na denní službu vstávám ve tři čtvrtě na pět, do práce dojíždím autobusem něco málo přes hodinu. Pracovní doba začíná v 7 a končí v 19. Je to dvanáct hodin soustředění a vypětí, jak psychického, tak fyzického. V současné době narůstá množství administrativních úkonů, které „berou“ pacientům sestřičky od lůžka. Ty ale nepopíjejí kávu, jak by se mohlo zdát. Jen vyplňují několik záznamů o jednom úkonu. Doba je jiná, právní kauzy zasahují i do oboru zdravotnictví. Jen praxe je pak o to náročnější.
 
Snídáme, jak dovolí provoz oddělení, na oběd je půlhodina a o zbytek pitného režimu, či stravování, se musí člověk během dne postarat, jak umí. Zatím mé děti samy doma vstávají, mají nachystané svačiny a uvařený čaj, posnídají a odcházejí do školy. Odpoledne si musí napsat úkoly, s těžšími si buď poradí mezi sebou nebo počkají na mne. Máme bezpečnostní zásady, když nejsem doma, aby nic nevyhořelo... Chvála mobilním telefonům, tomuto jedinému spojení matky s dětmi, která je v práci. Po denní službě se domů vracím v půl osmé večer. Následuje vítání, povídání, podepisování úkolů, většinou jsou děti po večeři a vykoupané, takže si užíváme posledních společných chvilek. Obdobně je to i u nočních služeb, jen školní povinnosti, večeře a jiné organizační záležitosti musí být splněny dřív, než odjedu do práce. Ráno děti budím cestou domů telefonem, jestli nezaspaly, zda už snídají... Je to věc zvyku, spolupráce nás všech, zodpovědnosti a organizace, za léta už vypilované. Všichni mají své úkoly a ty musí plnit. Patří do nich i pomoc při domácích pracích. Každý druhý týden mám pracovní víkend, a tak se volné víkendy snažíme užívat společně, jak jen to jde a jak nám rozpočet dovolí.
 
Přesto mám pocit, že bych jiné povolání dělat nechtěla, je to zvláštní způsob obětování se pro druhé, ale to už musí mít ta „osůbka“ v sobě, nedá se to naučit. Pak už ale vaše práce není jen práce, ale poslání. Možná mě v tomto směru ovlivnila i skutečnost, že pocházím z rodiny se sedmi dětmi a pomáhat si bylo v naší rodině nutností, stejně jako je to teď v mé. A i když svoji práci miluji a nechtěla bych jí opustit, svým dětem rozhodnutí pracovat ve zdravotnictví rozmlouvám. Možná, že se někdy společenská prestiž zdravotníků změní, ale současnost je „macešská“ a tak pro své děti hledám uplatnění v oborech, kde kluci, jako muži, zajistí své rodiny (nejstarší syn navštěvuje grafickou školu) a i dcera, aby mohla žít život ženy-matky, bez pracovních víkendů a mohla se naplno věnovat svým dětem a usínat s nimi každou noc, bez výčitek svědomí, jak málo je vidí.
 
Přesto nechci na svůj a náš život naříkat. Z dětí mám radost, jsme taková stmelená „tlupa“ a jsou to moje zlatíčka. Vděčím životu a svým blízkým za to, že se máme, že si pomáháme, že jsme zdraví, že můžeme pracovat a těšit se na to, co přinesou dny příští!!
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře