Mé povolání zdravotní sestry, nám v současné době neumožňuje vyžít jen z tohoto platu. Většina z nás svou práci má ráda, dokonce v ní nachází pocit uspokojení z pomoci v těžkých chvílích, na které nikdo nechce zůstat sám. Ale i my potřebujeme slušně žít, kupovat si kvalitní potraviny, dopřát svým dětem koníčky a vyžití a mít čas při našem náročném povolání na relaxaci, odpočinek a dovolenou (ze svého platu na ní nedokážu našetřit). Vždyť řádně pracuji a přesto si mnohdy připadám, že žiji život sociálně slabých. Abych trošku ulevila tomuto finančnímu napětí, mám ještě jedno zaměstnání. Musím, neboť nemám nárok na žádný státní příspěvek. O relaxaci a odpočinku si mohu nechat jen zdát. Nesmím onemocnět, nesmím mít úraz, jsem táta i máma a přála bych si víc času trávit s dětmi. Zatím to nejde!
Má pracovní doba je rozdělena na denní a noční služby. Vyhovuje mi tento cyklus, neboť si mohu během dne před noční službou, zařídit různé úřední pochůzky, lékaře, odvést děti na kroužky, nakoupit... Na denní službu vstávám ve tři čtvrtě na pět, do práce dojíždím autobusem něco málo přes hodinu. Pracovní doba začíná v 7 a končí v 19. Je to dvanáct hodin soustředění a vypětí, jak psychického, tak fyzického. V současné době narůstá množství administrativních úkonů, které „berou“ pacientům sestřičky od lůžka. Ty ale nepopíjejí kávu, jak by se mohlo zdát. Jen vyplňují několik záznamů o jednom úkonu. Doba je jiná, právní kauzy zasahují i do oboru zdravotnictví. Jen praxe je pak o to náročnější.
Snídáme, jak dovolí provoz oddělení, na oběd je půlhodina a o zbytek pitného režimu, či stravování, se musí člověk během dne postarat, jak umí. Zatím mé děti samy doma vstávají, mají nachystané svačiny a uvařený čaj, posnídají a odcházejí do školy. Odpoledne si musí napsat úkoly, s těžšími si buď poradí mezi sebou nebo počkají na mne. Máme bezpečnostní zásady, když nejsem doma, aby nic nevyhořelo... Chvála mobilním telefonům, tomuto jedinému spojení matky s dětmi, která je v práci. Po denní službě se domů vracím v půl osmé večer. Následuje vítání, povídání, podepisování úkolů, většinou jsou děti po večeři a vykoupané, takže si užíváme posledních společných chvilek. Obdobně je to i u nočních služeb, jen školní povinnosti, večeře a jiné organizační záležitosti musí být splněny dřív, než odjedu do práce. Ráno děti budím cestou domů telefonem, jestli nezaspaly, zda už snídají... Je to věc zvyku, spolupráce nás všech, zodpovědnosti a organizace, za léta už vypilované. Všichni mají své úkoly a ty musí plnit. Patří do nich i pomoc při domácích pracích. Každý druhý týden mám pracovní víkend, a tak se volné víkendy snažíme užívat společně, jak jen to jde a jak nám rozpočet dovolí.
Přesto mám pocit, že bych jiné povolání dělat nechtěla, je to zvláštní způsob obětování se pro druhé, ale to už musí mít ta „osůbka“ v sobě, nedá se to naučit. Pak už ale vaše práce není jen práce, ale poslání. Možná mě v tomto směru ovlivnila i skutečnost, že pocházím z rodiny se sedmi dětmi a pomáhat si bylo v naší rodině nutností, stejně jako je to teď v mé. A i když svoji práci miluji a nechtěla bych jí opustit, svým dětem rozhodnutí pracovat ve zdravotnictví rozmlouvám. Možná, že se někdy společenská prestiž zdravotníků změní, ale současnost je „macešská“ a tak pro své děti hledám uplatnění v oborech, kde kluci, jako muži, zajistí své rodiny (nejstarší syn navštěvuje grafickou školu) a i dcera, aby mohla žít život ženy-matky, bez pracovních víkendů a mohla se naplno věnovat svým dětem a usínat s nimi každou noc, bez výčitek svědomí, jak málo je vidí.
Přesto nechci na svůj a náš život naříkat. Z dětí mám radost, jsme taková stmelená „tlupa“ a jsou to moje zlatíčka. Vděčím životu a svým blízkým za to, že se máme, že si pomáháme, že jsme zdraví, že můžeme pracovat a těšit se na to, co přinesou dny příští!!