Jak se rodí trojčata - 1. díl

Děťátko je zázrak, překvapení, radost, ale i starost. Tomáš a Jana Motlovi to všechno zažívají už podruhé a navíc trojnásobně.
Jak se rodí trojčata - 1. díl
Staré rodičovské rčení říká: jedno dítě – žádné dítě. Přesto pro mnohé z nás není mateřská s jedním děckem žádná dovolená. Jak s rodinou s tříletým kloučkem zamává příchod trojčat? O tom nám napsala Jana Motlová z Brandýsa nad Labem.

Plánované druhé
Před prvním těhotenstvím jsem šest let pracovala na nedonošencích v Podolí. V lednu 2007 se nám narodil Eliášek. Ač jsem dětská zdravotní sestra, byla jsem docela vystrašená prvorodička. Měla jsem o něj hned po porodu šílený strach, ale časem jsem přestala některé věci řešit a Eliáš celkem bez úrazů roste. Ťuk ťuk. S manželem jsme se shodli, že si druhé dítě pořídíme do tří let prvního, protože se to (i když je to hloupý důvod) vyplatí i finančně, jelikož rodičovský příspěvek jsem měla naplánovaný do Eliášových tří let.

Fresh džus a psí hovínko
Do jiného stavu jsem přišla celkem rychle, asi po třech měsících snažení. U Eliáše jsem dvacet týdnů z těhotenství prozvracela, takže jsem se na tohle období vůbec netěšila. Nevolnosti nastoupily zase kolem 8. týdne, a to šílené. Kdybych hned na začátku věděla, že čekám trojčata, řekla bych, že byly třikrát horší než s Elínem. Zažívala jsem i omdlévací stavy. Jednou jsem se s Eliášem, který jel na kole, vypravila do večerky od nás vzdálené asi 200 metrů a cestou jsem začala omdlévat. Musela jsem si lehnout do trávy a dát nohy nahoru. Takhle jsem lehla dvakrát, než se to upravilo. Podruhé jsem v trávě v lehu na zádech ucítila něco divného. Bylo to psí hovínko a já ležela přímo v něm.

Opravdu zážitek!
Horší období to bylo v tom, že jsem měla na starost Eliáše, který mi chudák asistoval i u zvracení, jelikož to probíhalo tak desetkrát za den. Několik týdnů jsem nebyla schopná podívat se na vodu, skoro nic jsem nejedla, nepila a do toho jsem slinila jak bernardýn, takže jsem musela mít při ruce papírové kapesníčky, do kterých jsem odplivávala... Zvracela jsem vlastně kdekoli – venku, v metru a jednou, to už bylo kolem 16. týdne, jsem si v nákupním centru koupila fresh džus. Měla jsem na něj šílenou chuť, takže jsem vypila 400 ml skoro na ex. Ještě před tím dostal manžel k nákupu velkou igelitku. Asi po pěti minutách se mi udělalo tak zle, že jsem nestačila vyběhnout ven a ten úžasný džus jsem vyvrátila do igelitky. Já byla vytočená, manžel je ale dobrák od kosti, a tak mi koupil další, ale musela jsem slíbit, že ho budu upíjet pomalu a že mi vydrží na cestu autem až domů.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Překvapení UZ
Na kontroly jsem chodila pravidelně a kolem 10. týdne jsem byla na ulrazvuku. Tehdy jsem měla hodně silný pocit, že čekám dvojčata. Náš rodokmen to nevylučoval, protože můj praděda a manželova prababička byli z dvojčat. Ptala jsem se na to gynekologa, ale ten mě ujistil, že čekám jen jedno miminko a že vypadá o týden menší. Na další UZ jsem šla za tři týdny, kde mi vyděšený gynekolog řekl, že opravdu čekám dvojčata. To i já už viděla, že na té obrazovce se toho hýbe nějak víc než obvykle.
 
Byla jsem v šoku. Začala jsem plakat. Co si počneme? Zrovna manžel z našeho bytu 2kk udělal 3kk. Z naší nové, ještě nezabydlené, malé ložničky se tudíž stal pokoj pro Elína, protože dvě postýlky s manželskou postelí by se tam nevešly. Navíc Eliášek přece bude hrozný chudák... Já dvojčata nezvládnu apod. Vyšla jsem z ordinace celá ubrečená a manžela polilo horko, cože se stalo. Když jsem mu novinku sdělila, začal se smát a říkal, že všechno zvládneme. Doma si dělal legraci, že až půjdu příští týden na genetický UZ, tak mi tam třeba najdou ještě trojče. „Blbý vtip,“ říkala jsem!
 
Další týden mi paní doktorka na UZ sdělila, že to nejsou jen dvojčata, ale jednovaječná dvojčata, která mají společnou placentu a jednojče s placentou pro sebe. To už jsem jen tupě zírala do stropu a myslela si, že se mi to jen zdá. Manžel na mě tentokrát čekal na zastávce tramvaje, kde jsme si předávali Eliáše, a když jsem mu ukázala obrázky s názvy plod A, plod B a plod C, tak už se nesmál. Minimálně týden byla doma divná atmosféra. Jen jsme po sobě koukali a moc se nebavili. Nakonec jsem zvolila přístup ten, že se nebudeme na celé těhotenství upínat a uvidíme, jak se bude vše vyvíjet.
 
Pánská jízda a já
Pak jsem chodila na časté kontroly, zhruba jednou za dva týdny, někdy i dvakrát do týdne. Těhotenství naštěstí probíhalo normálně, jen jsem zažila další šok v 16. týdnu, kdy mi řekli, že čekám nejspíš tři kluky. To jsem byla opravdu dost zklamaná a smiřovala jsem se s tím dlouho. Nakonec jsem si řekla, že jedna holka by byla chudák a že takhle si děti víc vyhrají a do budoucna nebudeme muset řešit rozmístění v pokojíčkách.
 
Asi tři týdny před koncem těhotenství lékaři zjistili u Filípka (plod C) horší průtoky v pupečníku, takže si mě nechali v nemocnici. Šíleně se mi stýskalo po Elínovi, hodně jsem si poplakala.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Porod koťátek
Na středu 14. 10., to jsme byli přesně 34+5 tt., jsem měla naplánovaný císařský řez. Průtoky v pupečníku měli sice všichni už v pořádku, ale lékaři se obávali nechat těhotenství déle, kvůli dvojčatům se společnou placentou. Navíc Filípek poslední tři týdny nepřibíral, tak nebylo co řešit. Čekání na sekci bylo stresující, manžel se mnou přespal noc předtím na nadstandardním pokoji, tak jsme vše mohli prožívat spolu. Císař byl naplánován až na 11. hodinu, takže jsme byli už pořádně nervózní. Bála jsem se snad úplně všeho, nejvíc komplikací spojených s operací. Když to řeknu otevřeně – měla jsem obavy o svůj život, abych tady těch pět chlapů nenechala samotných.
 
Všechno ale probíhalo normálně. Měla jsem spinální anestezii a na sále jsem se cítila jako doma. Úžasné anesteziologické sestry i lékaři v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí mi vše hodně ulehčili, a to jsem tenhle personál před tím osobně neznala. Naopak, všechny pediatry včetně sestřiček – mých kamarádek – jsem znala, což taky přispělo k uvolněnější náladě během operace. Asi za osm minut byli všichni kluci venku. Nejdřív mi je ukázali postupně, když je vytahovali z bříška a pak mi je všechny přinesli už otřené od krve a zabalené v peřinkách. Přišlo mi to v jednu chvíli jako porod koťátek.

Trojité štěstí
Tatínek se všeho účastnil a byl patřičně hrdý a dojatý! Já jsem měla pocity smíšené, kluci mi připadali malincí, přestože jsem z práce znala pohled na mnohem menší miminka. Alex vážil 2090 g, Jonáš 2030 g a Filípek 1550 g. Všichni krásně dýchali, od začátku papali stříkačkou, jen Filípek měl asi čtyři dny infuzi aby mu doplnili energetický příjem. Pak si postupně všichni prošli novorozeneckou žloutenkou a byli na fototerapii. Asi 6. den jsem si kluky mohla vzít na pokoj a starat se o ně sama. Zpočátku jen přes den, pak jsem si je nechala i v noci. První dny byli dost náročné, mezi krmením jsem měla na vyspání 1,5-2 hodiny, a to i v noci. Proto jsem byla vždycky po třech dnech doma na noc na propustce, abych něco naspala. Kluci byli ale úžasní, nakrmili se a spali.

Život naruby
Druhého listopadu konečně přišel den D a mohli jsme jít domů. Trochu protekčně, protože Filípek měl jen 1900 g, ale držel si teplotu a pěkně papal, tak nás pustili. Manžel si půjčil minibus, aby nás mohl odvézt najednou i se vším harampádím, co jsem si v porodnici za sedm neděl hospitalizace nastřádala. Navíc nám museli pomoct moji rodiče, protože tři autosedačky, spousta věcí okolo a Eliáš k tomu – to bychom s manželem sami nezvládli.
 
Kolik stojí trojčata?
Za 14 dní jejich života se peníze jen kutálely, přestože autosedačky, postýlky, monitory dechu, to vše zapůjčily kamarádky. Kupovala jsem malé oblečky, hoooodně plen, něco stálo půjčení auta – tak na začátek 15 tisíc korun. A pomoc od státu? Nic moc! Ale o tom v příštím čísle Betynky!
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře