Jak „relaxují“ maminky batolat na mateřské dovolené

Otázku z titulku, která dokáže spolehlivě rozplakat i rozzuřit, naštěstí našim dvěma moravským maminkám jejich manželé nepokládají. Patří totiž mezi tatínky, kteří si domácí „lehárko“ s roční dcerkou a dvouletým chlapečkem občas dobrovolně na vlastní kůži vyzkouší a shodují se, že své ženy obdivují.
Jak „relaxují“ maminky batolat na mateřské dovolené
Můj den s Kubou
 
Jakoubek Žáček se třiatřicetileté mamince Gábině z Bzence narodil 13. 1. 2007. Před mateřskou pracovala jako celní deklarantka-fakturantka ve velkoobchodu s hračkami.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Vstáváme s Kubou mezi sedmou a osmou hodinou ráno. Následuje snídaně, což nám oběma zabere tak hodinku. Kubík u toho většinou z postýlky sleduje Kouzelnou školku. Po snídani si spolu hrajeme, skutečnost je ale taková, že za ním utíkám, protože jezdí na odrážecí motorce. V domě sice máme jen dva schody, ale čert nikdy nespí a Kubík vše, co dělá, tak jedině s příslovečným větrem v zádech. Neumí ani chodit pomalu, spíš pořád utíká.
 
Po desáté hodině přichází dědeček, který vyrazí ve všední dny s Kubou na zbytek dopoledne ven – záleží na tom, jak dlouho Kubík spí. Děda je už v důchodu, chodí pro Kubu sám od sebe a chvíle s ním si užívá – má moc rád děti, i o nás se takto staral. Odměnou mu bylo, že jedním z prvních Kubových slov bylo děda, což bylo ze začátku krycí jméno i pro mě.
 
Když děda s Kubou odejdou zkoumat terén, jsem ráda, že si na chvíli sednu, i když to dlouho nevydržím a vrhnu se do úklidu, vaření, praní, žehlení – prostě do všeho, co je třeba. Odměnou mi je internet – díky za něj! – přes který nakupuji, protože bydlíme na malém městě, a tak tu není moc obchodů...
 
Když se Kuba vrátí, poobědváme, následuje zasloužený odpočinek v postýlce, pustím mu oblíbenou pohádku. Když oběd stráví, hrajeme si – stavím mu kostky, které mi úspěšně bourá, jezdí na skluzavce, na motorce a pořád se chce honit. Zkouším mu číst říkadla nebo ukazovat zvířátka, ale baví ho to minutu, pak zase divočí. Snažím se mu ukazovat věci a říkat, co to je – podle pravidla opakování, matka moudrosti.
 
Klepněte pro větší obrázekOdpoledne vyrazíme ven okolo třetí, a to buď s kamarádkou, nebo sami, většinou ale jdeme do města do obchodu, abychom doplnili spíž. Je to téměř tříkilometrová procházka, která nám zabere asi tak půlhodinu, ale někdy i víc – závisí to na tom, jestli se Kuba uvolí sedět v kočárku, jinak ho dám na chvíli ven a jdeme pěšky. Akorát se zdráhá chodit za ruku – samozřejmě nechce přijmout moje tempo, protože on tak rád utíká...
 
Nemůžu ho ale pustit samotného kvůli provozu. Někdy si ale vyrazíme ještě dál: do dalšího města, tedy zhruba další čtyři kilometry. Nejoblíbenějším Kubíkovým cestovním cílem je cesta za babičkou, dědou a pejskem Ajkou. Bydlí taky v rodinném domku, takže tam Kubík řádí na dvoře, my jsme mu však v patách jako drábové. Můžeme jít také „zkontrolovat“ kačenky a na nádraží vláčky – má totiž „ptáčkové“ a „vláčkové“ období.
 
Domů se vracíme kolem šesté večer. Před koupáním (okolo sedmé) si Kuba může ještě zařádit na motorce nebo s vozíčkem (rozuměj aktivní chodítko, se kterým se naučil chodit). Kolem půl osmé jíme, pak je chvíli v postýlce, aby si ještě mohl chvilku pohrát. Spát chodí mezi devátou a půl desátou. Nebylo to tak ale vždycky, jeden čas byla jeho spací hodinou až desátá, snažíme se to trochu regulovat a já doufám, že časem to zvládneme na osmou.
 
Nastává ona kýžená chvilka, kdy si konečně sednu a vydechnu – během dne to moc nejde… Ale jsem moc šťastná, že Kubíka máme, i když je to „andílek s ďáblem v těle“.
 
Můj den s Julinkou
 
Třicetiletá Jana Hájková, dříve učitelka na druhém stupni základní školy, bydlí s manželem Tomášem, dcerou Julií, pubertálním synovcem ve vesnici Rajhradice u Brna. 
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Co jsem celý den dělala? Julča vstává každý den kolem sedmé a pak začne náš malý ranní maraton. Snídáme všichni a při tom ještě chystám svačinu do školy staršímu synovi. Když má Julinka po ránu „mamánkovou“ náladu, zvládám to vše i jednoruč. Než se převlékneme z pyžama a vyčistíme si zuby, je už skoro osm. Většinou dám Julinku hrdinně do ohrádky a snažím se rychle uklidit kuchyň po snídaňovém tornádu. Do pěti minut ale Julinka visí na ohrádce a pláče jako o život. Naše ohrádka totiž slouží k tomu, aby se nám spíš než miminko nerozlézaly po bytě hračky. Takže pak sedíme v ohradě obě, to je Julča spokojená, ignoruje mě a krásně si hraje.
 
Kolem deváté vařím pro Julii kaši s ovocem a pak ji uspávám. Sláva, spí! Mám hodinku pro sebe... měla bych ale ještě umýt nádobí, dát prádlo do pračky, sundat ze sušáku to ze včera, začít vařit oběd... Když to jde dobře, stihnu si i přečíst e-maily. Po spaní dávám Julinku k babičce, která bydlí v přízemí našeho domu. Mít babičku po ruce je nedocenitelné. Mezitím se naobědvám a nachystám obídek pro Julii. Abych mohla uklidit po obědě kuchyň, posadím Julču před ledničku, kde si hraje s magnetky, nebo jí otevřu spodní „šufle“ kuchyňské linky, aby ho vybrakovala. Pak ještě chvilku škádlíme hračky a kolem druhé vyrážíme na procházku.
 
Klepněte pro větší obrázekJulča ještě nechodí, takže je na sporťáku a stačí jí, když jedeme a já říkám „auto, pes, kolo, listí nebo děti“, podle toho, co míjíme. Je to taková zábava, že z toho tak po hodině usne. Doma pak posvačíme, a už jsou většinou všichni doma. Julinka jde z náruče do náruče. Táta, brácha, babička, děda – všichni jsou prima. No a máma? Ta se přece může pustit do přípravy večeře!
 
V sedm je doba koupání. Ať je unavená jak chce, vanička s vodou jí vždycky zvedne náladu. Pak už jen večerní kaše s bláhovým předsevzetím, že zasytí na celou noc. Chvilku pak ještě zápasíme v posteli, než usne. Dám ji do postýlky a pak se s mužem většinou sázíme, jak dlouho v ní dnes vydrží, a diskutujeme o tom, jak zabránit tomu, aby se Julinka uprostřed noci nepřestěhovala za námi do postele, a jestli tomu vůbec bránit chceme.
 
To už si ale k tomu můžeme uvařit čaj nebo si pustit film, no prostě mám pak spoustu času, kdy se můžu zabývat něčím jiným než tím naším miminkem. 
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře