Jak prvňák přichází o iluze

Ne že by už dceru škola nebavila – jen by ji mohla ochutnávat v méně hutných dávkách a tak dvakrát třikrát do týdne.
Jak prvňák přichází o iluze

„Proč já nebohá jsem se do školy těšila?“ tázala se řečnicky Zorka poté, co jsem ji minulý čtvrtek asi tak popáté vyzvala, aby si z aktovky vytáhla domácí písanku. „Copak jsem mohla tušit, že budu každý den dostávat úkoly?“

Školy je moc
Vzpomínám na zapálenou předškolačku, o níž jsem si myslela, že bude šprt šprtoucí. Prvního září ze školy odcházelo jedno velké nesplněné očekávání: „Skoro nic se nedělo. Nedostali jsme ani učebnice!“ zněl pohoršlivý verdikt. Pozdější zjištění, že domácí úkoly přicházejí s železnou pravidelností od pondělí do pátku, vedlo k blahořečení víkendů. 

Bruslení mezi partičkami
Důležitý bod socializačního procesu prvňáka nebo prvňačky: hledání svého místa na slunci. Holčičí skupinky, jejichž vůdkyně nemilosrdně určují, s kým kdo může „ka“ a s kým „neka“, pořádně zamíchají kartami asi ve všech komunitách. Školní třídu nevyjímaje. Partičkování a zmatky kolem něj jsme svého času doma probírali desetkrát intenzivněji než psaní a počítání. Řeknu vám, komunikace mezi malými ženskými je pro velké ženské úžasné zrcadlo.

Lovestory
Na otázku, co se dneska dělo ve škole, Zorinka jeden čas odpovídala: „Mami, musím na něj pořád koukat, on na mě taky pořád kouká.“ Jednou přišla z družiny se zelenými koleny u riflí a s vysvětlením: „Hráli jsme na honěnou a Lukáš mě zatlačoval do trávy,“ pravila rozzářeně. Několik měsíců pak spolu seděli v lavici a jejich pohodové kamarádství s příchutí zamilovanosti Zorku udržovalo v dobré náladě. No není to krása?

První přečtená knížka!
Zorka šla do školy se znalostí velkých tiskacích písmen, ta malá a psací jí naservírovala až paní učitelka. Jednou se mi večer nechtělo předčítat, sáhla jsem do knihovny pro Kvaka a Žbluňka a řekla Zorince: „Čti.“ A ona četla. Na posezení ji přečetla celou. Bráška sice trochu trpěl a občas zaškemral, ať čtu já, ale Zorka se nedala sesadit z postu čtenáře. Obrovská euforie i na mé straně!

Známka je číslo
Neminulo nás ani oplakávání první dvojky. Pak vztek na druhou dvojku, s tou třetí vzdychavé smiřování. Do vysvětlování, co dvojka vlastně znamená (že se má trochu víc snažit), se jednou přimíchal čtyřletý Matýsek. Rozpažil ruce do mírného oblouku jako operní pěvec (dělává to, když sděluje „důležité věci“): „Já si myslím... (dramatická pauza)..., že známka není moc důležitá. Vždyť známka... (závěrečné rozuzlení se blíží)... je přece normální číslo! Jenom číslo.“ Zakroutil očima, připažil a odkráčel. 

MILÍ RODIČOVÉ,
dovolím si možná nadbytečnou poznámku. K tomu, abychom si uvědomili, že naše děti jsou naprosto skvělé, nepotřebujeme jedničky od paní učitelky. (Nejen) 30. června je opusinkujme, ať už nám na papíře donesou jakékoli číslice! Přeji veselé bilancování!

Převzato z časopisu Betynka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře