Ideální život rodiny Bolka Polívky

„Budu mlčet. Já jsem mim. Bývalý,“ tvrdil zpočátku s nadsázkou Bolek Polívka (57). Pak se rozmluvil. Využíval krátkých odmlk v řeči přítelkyně a matky nejmladších dětí, Jeníčka (2,5) a Františka (5 měs.), temperamentní Marcely Černé (36). Bolek má ještě potomky Kamilu (30), Annu (26) a Vladimíra (17).
Ideální život rodiny Bolka Polívky
Farma žije! Zdálky hlásí cedule vyjížďky na koních, malebný dům nabízí ubytování, pracují tu dělníci. Usadili jsme se v přízemí v příjemné restauraci. Všude je znát Bolkův rukopis. Na jednom z plakátů jsme se dočetli, že se na farmě chystá dětský den. Koneckonců rodinky s dětmi z okolí chodí na farmu často.
 
Seděl už na koni i váš Jeníček?
Bolek: Jenom chvilku. Nedávno jsme si hráli tady na písku a on: ‚Hatla matla.‘ A já: ‚Já ti nerozumím.‘ ‚Hatla matla.‘ ‚Já ti nerozumím, chlapče.‘ Šla kolem starší paní a říká: ‚Říká vám, že letí letadlo.‘ Já říkám: ,Ty budeš u nás jako překladatelka z dětštiny do dědštiny.‘
 
Pomáhá vám maminka, nebo chůva?
Bolek: Máme profesionální babičku.
Marcela: Jinak mi pomáhá Sárinka, což je čtyřletá holčička, dcera paní, která pracuje u nás recepci.
 
Vy a odběr pupečníkové krve?
M.: Byla jsem tou možností mile překvapena. Měli jsme ho už u Jeníčka, před dvěma roky se o tom málo vědělo. Brali jsme odběr jako něco výjimečného. Napadlo mě hned, že je to pro dítě to nejlepší. Zdraví je k nezaplacení.
 
Jak jste vybírali porodnici?
M.: Podle dobrých zkušeností. Bolek byl velice časově vytížený. On měl tolik práce, že jsem si říkala, kdo mě tam odveze. 
B.: No řekni, jak to bylo. Narodil se Ferdinand Rottr, syn kamaráda, hráli jsme kulečník a zároveň slavili narození. Přišla Marcela ve čtyři ráno: ‚Bolku, je to tady.‘
M.: Já to zkrátím.
B.: Ne, já to zkracuju! Tak já jsem musel od oslavy nastoupit do auta a okamžitě ji odvézt.
M.: Přenášela jsem. Na všechny tři termíny byl Bolek střízlivej, ale jakmile bylo po termínu, tak se to trefilo.
B.: Lehká špička.
 
Bolku, byl jste u porodu?
B.: Samozřejmě, já už byl u prvního porodu.
M.: U prvního se tvářil, že to zná.
B.: Byl jsem v napětí a víceméně jsem pozoroval sám sebe. Teď jsem byl soustředěný mnohem víc na vlastní porod, tak mě to dojalo víc.
 
Věděli jste, co se vám narodí?
M.: V dnešní době se dá pohlaví dítěte zjistit. Věděli jsme ho a netajili jsme to. A já jsem pořád doufala, že se na ultrazvuku zmýlili. I když, Františku, jsem ráda, že tě mám.
 
Pokusíte se o dceru?
B.: Já říkám: ,Člověk míní, postel mění.‘
M.: Neztěžujte mi situaci! Víc než tři děti bych určitě nechtěla. A i kdyby třetí dítě byl kluk, tak už končím.
 
Jak prožíval těhotenství táta?
B.: Já se snažil být garantem harmonie. Ze začátku to není vidět, pak se to začíná projevovat.
 
Jak jste zvládli šestinedělí?
M.: Při Jeníčkovi jsme byli v Praze, protože na farmě se budovalo. Pomáhala mi babička, moje maminka, a učila mě, co s miminkem. Nekojila jsem. Miminko bylo odchované na lahvičce. Teď kojím a cítím takovou mateřskou sílu a dochází k různým situacím. Třeba kamarád to myslí dobře, vidí před recepcí na jednom křesle malýho Františka v autosedačce, na druhým tři kabely. Jde, chce pomoci a popadne místo tašek dítě a odejde, aniž bych o tom věděla. Mě to tak hrozně rozčílí, jak mi někdo sahá na dítě, hned se čertím! Je to jiné. Jinak jsem v pohodě.
 
Jak Jeníček přijal bráchu?
M.: První týden strašně. Připravovali jsme ho na to přes knížky, mluvilo se o tom, jména jsme spolu vybírali... Jenže ve fázi, kdy jsem byla v porodnici, tak byl poprvé pět dní bez maminky, nevěděl, kam mu zmizela. Pak se maminka objevila ještě k tomu s někým. Hračku, kterou měl připravenou pro miminko, dal do ruky mně. Potom bylo nejhorší, když mě viděl kojit, viděl malého vetřelce přisátého mamince na těle. Cítil to tak, že mi ubližuje. Nechtěl vidět, jak ho koupu: ‚Odhoď ho, nech ho tam a pojď se mnou!‘ Žárlil. Situace se zklidnila až po týdnu. Musel si zvyknout, že tady František je.
B.: Teď už je spíš jako ředitel zoologické zahrady, která má vzácný exemplář bílého tygra a chlubí se jím. ‚Kde máte toho malého?‘ ‚Tady!‘ A už ukazuje. M.: Anebo přijdu a on zapomene, že František spinká v herně, a ptá se, kde je.
 
Už vám Jeníček pomáhá?
M.: Jeníček si hraje na mimino. On je tak chytrej, šikovnej, jde po schodech a počítá: ‚Jedna, dvě, tři, devět...‘ a pak najednou: ,Můžu nahoru?‘ jako na přebalovák. Má vychytaný, jak miminka kopou nohama, kope, chce mít flašku, šišlá.
B.: Myslím, že trošinku tam je i satira. On dává najevo, jak ten brácha je prostě nemožný.
 
Marcelo, chystáte se do práce?
M.: Ne, já žiju pro farmu.
B.: Marcelka je duší farmy. Jako se říkalo, že kočka je duší domu. Bez ní by farma nebyla, nemohla by existovat. Bez ní by už třeba nebylo nic...
 
Co obnáší práce na farmě?
B.: Máme 22 zaměstnanců.“ Marcele zvoní mobil.
M.: Musím kojit. To je taky odpověď.
 
Jak často je Bolek s dětmi?
B.: Marcelka se mě ptala: ‚Budeš chodit k dětem na koupání a když budou usínat?‘ Já jsem říkal: ‚Já k nim budu chodit, když se budou probouzet!‘

Bolku, už byste mohl mít vnoučata.
B.: Mohl. Ale zatím si je musím dělat sám.
 
Co dělá syn Vladimír?
B.: Gymnázium. Žije v Praze.

Už má představu, čím bude?
B.: Těkavou, těkavou. Kdyby dostal za hodinu snowboardování honorář, tak je milionář.
 
Bolek dokouřil doutník, dopil skleničku a mile se s námi rozloučil. Pospíchal do divadla. Museli jsme se řídit heslem, které hlásalo na trabantu před farmou: V nejlepším přestat!

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články