Hyperaktivní, ale náš

Kdo nemá doma hyperaktivní dítě, snadno uvěří zdání, že takové stvoření je nevychované, zlé a jeho životním krédem je dělat lidem naschvály. Je to jinak. Jejich mámy i tátové o tom vědí své.
Hyperaktivní, ale náš
Většinou nechodí, ale neustále pobíhá. Nepovídá, ale nepřetržitě „vysílá“ nebo vykřikuje. Na židli neposedí ani u jídla. Konflikty řeší vztekem i pěstí. I z té nejzajímavější činnosti ho vyruší bzučící moucha. O všechno mu musíte říkat stokrát. Je nadprůměrně inteligentní, ale se školou to jde s kopce, protože učitelky z „nervů na pochodu“ a někdy z neznalosti problému (případně z neochoty vyznat se v něm) často známkují místo skutečných znalostí dítka jeho nestandardní chování.
 
Člověk nezasvěcený ale se suverenitou Všeználka snadno vynese rozsudek: beznadějný případ. A definitivně takové dítě strčí do škatulky „Obtížný hmyz“. Rodina, do které se narodí děcko s postižením zvaným ADHD čili s hyperaktivitou a poruchou pozornosti, pak musí ustát nejen samotný problém, ale i útoky neinformovaného okolí, které je k jiným druhům zdravotního postižení tolerantní.

Nekonečné zaměstnání
„Rodiče hyperaktivního dítěte mají mnoho úkolů, z nichž jeden je těžší víc než druhý,“ říká sociální pracovnice Terezie Pemová, spoluautorka projektu Hyperaktivita. „Tyhle děti totiž potřebují neustálou pozornost a péči blízkých, aby samy sobě nebo jiným neublížily třeba svým impulzivním chováním (nejprve jedná, až pak uvažuje). Od narození bývají neklidné a nespavé, takže pořádně si odpočinout před dalším dvacetihodinovým maratónem patří do kategorie matčiných nesplněných snů. Potřebují stále nová zajímavá zaměstnání, protože jsou zvídavé, ale i roztěkané a málokdy vydrží delší dobu u jednoho zaměstnání. Přesto nebo spíš právě proto je pro jejich mámy i táty nejtěžší naučit se mít své dítě rád takové, jaké je, a ani na okamžik je nevinit z toho, že si na jejich rodinu lidé ukazují prstem,“ dodává Terezie Pemová.

Jak se z toho nezbláznit?
Možná i vy máte malého „divouse“ a tedy víte, o čem je řeč. Pak se přestaňte obviňovat (o to se bohatě postarají cizí chytrolíni) a vydejte se pro pomoc. Svěřte se pediatrovi a požádejte ho o doporučení k dětskému neurologovi a psychologovi. Nezískáte-li ho, zkuste Pedagogicko-psychologickou poradnu. Když nepochodíte ani tam, najděte odborníky, kteří se bez „papíru“ od pediatra obejdou. V takovém případě zřejmě budete muset vyšetření platit, ale za nalezení cesty k léčbě a pozdvižení mateřského sebevědomí to stojí. Nezapomeňte ale ani na své „baterie“, potřebují dobít. Povídání s chápající kamarádkou, stejně „postiženou“ mámou nebo přímo s psychologem vám otevře oči a pomůže se znovu nadýchnout.

Štempl od psychiatra?
Předsudky škodí. Nevzdávejte pouť za řešením ani v případě, že vás dovede ke dveřím dětské psychiatrické ordinace. Jestli se potvrdí diagnóza ADHD, najde se i lék. A pokud ve vás pojem psychofarmaka vyvolává nedůvěru, vězte, že i to jsou jen předsudky. Nemusíte se bát. Nejsou to „oblbováky“, které z vašeho čilého děcka udělají spící pannu nebo závisláka. Jestliže je dítko skutečně potřebuje, pak mu pomohou zmírnit rušivé vjemy i projevy, zklidní ho, aby se mohlo lépe a déle soustředit, ale neotupí ho. U některých dětí se může podařit potlačit symptomy hyperkinetické poruchy pouze psychologickými i výchovnými prostředky a vhodnou úpravou denního režimu. Podle dětské psychiatričky Ivany Drtílkové má být tento postup vyzkoušen jako první, ale nejvíce se osvědčila kombinace psychoterapeutických opatření, poradenství pro rodiče a podle potřeby také léčba medikamenty.
 
Papír nestačí
Potvrzení diagnózy a samotný „papír“ v praxi pomůže jen částečně. Povzbudí vás do dalšího sebevzdělávání v oboru dětské psychologie, do získávání praktických návodů, jak s dítkem jednat a do vyměňování zkušeností s podobně „utrápenými“ rodiči. Ale možná vás zaskočí, že ve školce nebo ve škole nebude dítku moc platný. Tedy pokud vám Pedagogicko-psychologická poradna nepřiklepne osobního asistenta, který by se dítěti v kolektivním zařízení individuálně věnoval. Ale pozor, nárok ještě neznamená, že máte po starosti. Asistenti jsou úzký profil. Jejich práce je náročná a možná i finančně nedoceněná. Ale kdybyste tuto pomoc měli platit ze svého, museli byste sáhnout hluboko do kapsy. Jde až o deset tisíc měsíčně.

Rébus zvaný hlídání
Řekne se to jednoduše: ulevte si. Ale najít byť jen hodinové hlídání pro hyperaktivní dítě, jehož temperament a nevypočitatelné chování si nezadá s vichřicí, je skutečný problém. Nemluvě o zařazení do běžné mateřské školy (kde většinou není možný individuální přístup) nebo později do školní družiny. I s volnočasovými aktivitami je to špatné. Větší kolektivy jsou pro dítě s tímto handicapem příliš rušivým prostředím. Navíc pokud není vychovatel nebo vedoucí kroužku znalý problematiky ADHD a nemá s ní praktickou zkušenost, nevyhne se chybám a komplikacím a sobě i dítěti kroužek zprotiví. „Do našeho klubu chodí skupinky o pěti dětech a někdy to tady taky pořádně jiskří,“ upřesňuje paní Pemová. „Ale protože dobrovolníci z řad studentů pedagogiky a speciální pedagogiky vědí, jak na ně, využijí každou kolizi k nácviku správného řešení. Pracujeme tu i na zlepšení sebevědomí dětí, což úzce souvisí s mezilidskými vztahy.“ Právě s vhodnou komunikací mezi vrstevníky se hyperaktivní děti nejvíc potýkají.

Klepněte pro větší obrázekCo většinou zabírá
Děti s hyperaktivitou a poruchou pozornosti potřebují hlavně pevný denní řád, stabilní rodinné prostředí, spoustu vaší lásky i trpělivosti a pochopení, že jejich mozek funguje odlišně. Podle odborníků i zkušeností maminek je důležité:
 
Být silným podnětem. Určitě tu situaci znáte: Když dítku cosi říkáte a ono v tu chvíli zaregistruje třeba hluk z ulice, nové zvuky okamžitě upoutají jeho pozornost a vás přestane vnímat. Pak je třeba se znovu stát tím „silným podnětem“. Nikoli však křikem, který se vám asi dere hrdlem, ale naopak klidně s důrazem chytit dítko za ramena nebo ruce, postavit či posadit je před sebe, svoji řeč zopakovat (i kdyby to bylo už podvacáté) a nakonec se zeptat, zda vám rozumělo a věc pochopilo. Samozřejmě počkejte na odpověď.
 
Vytvořit denní rituály (např. ranní – s hygienou, oblékáním, snídaní; večerní - s ukládáním do postele a usínáním) a dodržovat režim. Přesné bodové seznamy časově návazných činností (společně napsané na papíru a připíchnuté nebo přilepené třeba na dveře příslušné místnosti) jsou kompasem, který zabrání dítěti ztrácet se v prostoru a čase a topit se v záplavě podnětů a vzruchů.
 
Být důslední v rozhodnutí. Pokud rozhodnete například o zákazu večerníčku, pak byste jej podle paní Pemové měli dodržet, i kdybyste kvůli tomu měli vyhodit pojistky. Uznáte-li, že dítě třeba během odpoledne udělalo cosi, co zaslouží odměnu, pak zrušení zákazu jasně oznamte a odůvodněte. V případech, kdy je nemožné z provozních důvodů splnit jakýkoli bod pravidelného programu, musíte ho vy autorita vyjmout a svůj úmysl zase oznámit. Nemá to vyznít jako chaos, prostor pro manipulaci s vámi.
 
Být vlídní, i když se vám chce ostře zakřičet. „Na křik, mentorování a sekýrování jsou tyto děti velmi citlivé, ale trpělivá domluva a výzva k lepšímu samostatnému řešení (třeba při sporu) je nasměruje ke správnému postupu,“ doporučuje paní Pemová. „Já i moji kolegové vždycky dítko požádáme o vhodnější přístup a za každou správnou reakci také nezapomeneme poděkovat. I to je pro dítě důkaz, že bereme jeho osobnost na vědomí a nenadřazujeme se.“
 
Co je to ADHD?
ADHD čili hyperaktivita a porucha pozornosti patří mezi specifické vývojové poruchy. Děti tímto postižené trpí mimo jiné zvýšeným motorickým neklidem a zhoršenou schopností zvládat psychickou zátěž. Některé z typických projevů (roztržitost, neposednost, hlučnost, impulzvita, ztrácení věcí, vysoká dráždivost a obtížné soustředění ) lze vypozorovat i u zdravých děti, ale nepravidelně a jen v některých situacích. Proto se při diagnostice ADHD sledují příznaky u dětí pečlivě a dlouhodobě, nejméně půl roku. Obvykle je možné stanovit diagnózu s maximální jistotou nejdříve mezi 3. a 4. rokem věku. V České republice 5 až 8 % dětí vykazuje rysy ADHD v míře, která už si žádá odbornou pomoc. 
 
Kde hledat pomoc
Psychickou ale i zcela konkrétní praktickou pomoc včetně zpřístupnění informací o hyperaktivitě poskytuje pražský Institut pro studium a terapii hyperaktivity a poruch pozornosti HYPERAKTIVITA. Zprostředkuje konzultaci s lékaři a psychology, poskytuje komplexní zhodnocení poruchy u dítěte, připravuje individuální rozvojový plán pro nápravu poruchy, vede trénink pozornosti a sociálních a komunikačních dovedností i individuální a skupinovou terapii. Pro rodiče pořádá výchovné a sociální poradenství, pro rodiny s dětmi s ADHD sociálně-rehabilitační pobyty a pro děti samotné pak letní tábory. Pro školáky navíc organizuje odpolední kroužky a pro předškoláky dopolední volnočasové aktivity a hlídání v rámci projektu Hyperka. Více se dozvíte na www.hyperaktivita.cz nebo na e-mailové adrese info@hyperaktivita.cz nebo na tel. čísle 776 240 141. 
 
Proč to nevzdat?
Jestli z něj vyroste spokojený dospělák, jak si přejete, nebo kriminálník, jak prorokují zlé jazyky, to záleží hlavně na vás a vašich spojencích, pokud se vám je podaří najít. Existují v podstatě 3 možnosti:
V ideálním případě mozek dítka kolem puberty nebo krátce po ní dozraje, typické příznaky vymizí, a pokud těch patnáct let prožije dítě v tolerantním ohleduplném a podpůrném prostředí, může prožít život sice více temperamentního, ale sebevědomého a spokojeného člověka.
 
Může se stát, že mozek kvůli biologickým limitům zcela nedozraje, ale dítě dokáže díky pomoci okolí své nedostatky kompenzovat tím, že posílí své silné stránky (nejčastěji to bývá kreativita). Pokud zvolí vhodnou profesi, bude schopné se alespoň v práci zcela integrovat.
 
Nejhorší prognózu má dítě, jehož mozek nedozraje a navíc se vlivem nepochopení a neschopnosti svého okolí ani nenaučí své slabiny kompenzovat. V dospělosti se pak ještě zdůrazní impulzivita, nezodpovědnost, neschopnost dokončit započatou práci. Bude-li od narození dostávat jen negativní zpětnou vazbu, poslouchat, jak je nesnesitelné, neschopné a zlé, s největší pravděpodobností se s tímto zaškatulkováním smíří a ztratí motivaci naložit se svým životem jinak. Ke konfliktu se zákonem chybí pak už jen krok.
 
Rozhovor: Chtěla jsem se odstěhovat z města

Maminka Jana (36) z České Lípy dokázala přijmout fakt, že se jí narodilo postižené děťátko, a smířila se s tím. S čím se smířit nechce, je netolerantní, zlé chování některých lidí k synovi i celé rodině. Za velké štěstí považuje skutečnost, že potkala i ty se srdcem na dlani.

Z čeho myslíte, že ta zloba pramení?
Z neinformovanosti o tomto zdravotním handicapu, případně z neochoty vzít tyto informace na vědomí, z potřeby vyřadit každého, kdo se vymyká tzv. normálu, a možná i z toho, že některé projevy ADHD mohou na první pohled vypadat jako běžné neuposlechnutí, vyrušování čili zlobení.
 
Kdy jste poznala, že Zbyněk má problémy?
Zbynďa byl hodně plačtivé miminko. Málo spinkal a měl velké problémy s usínáním. Docela brzy jsem si všimla, že je hodně neklidný. Ale protože je naše první dítě, neměli jsme žádné zkušenosti ani srovnání. Paní doktorka měla vždycky po ruce rychlé vysvětlení, například neklid pramenící z nadýmání apod., a dál se mými starostmi nezabývala. Když Zbynďa povyrostl a začal lézt a sedět, byl opravdu hodně aktivní a už tehdy ho uhlídat, aby se mu něco nestalo, dalo pořádnou práci. K tomu se přidávala vzdorovitost, vztekání, rozbíjení hraček, škrábání a kousání. Občas se pustil i do dětí na písku. Na ulici ho snadno něco rozrušilo a vyvolalo záchvat vzteku. Během jedné procházky se to opakovalo i několikrát.
 
Jak jste reagovala?
Snažili jsme se scénám, zvláště na ulici, předcházet. Přišli jsme na to, že pomáhá zaujmout ho něčím neobvyklým, novým. Nosili jsme po kapsách různé věci, které v takové krizovce alespoň na chvíli upoutaly jeho pozornost. Často jsme kupovali i nové hračky. Udržovat ho v klidu bylo pro nás důležité a taky hodně náročné. Vyčerpání se stupňovalo.
 
Pomohly vám příznivější chvíle se synem. Třeba pomazlení?
Bohužel ne. Nikdy nebyl mazlivý a chvíle, kdy jsem ho přivinula a on se odtahoval a kňoural, patřily k nejhorším. Tím jsem se moc trápila a donekonečna se sama sebe ptala: Proč je naše dítě takové? Co děláme špatně? Jak můžeme svou péči zlepšit, abychom si užívali i pohodu jako v jiných rodinách? Tehdy jsem ještě nevěděla, v čem je příčina jeho chování, o co vlastně ve skutečnosti jde.
 
Kdy jste našla pomoc?
Od kamarádky, která má dítě s podobnými problémy, jsem získala spojení do Prahy na Kliniku dětské neurologie a psychologie. Zbyňkovi byl tehdy rok a půl. Tam zjistili, že je nadprůměrně inteligentní a doporučili nám ještě vyšetření psychiatrem. Přiznám se, že to nás zaskočilo. Při zvažování hrálo roli i to, že žijeme na malém městě. Teď už vím, že jsme bojovali s nesmyslnými předsudky. I naši rodiče byli velmi zdrženliví a od dalších vyšetření nás spíš odrazovali. Ale nakonec jsme pochopili, že když své zábrany nepřekonáme, Zbyňkovi ani sobě nedokážeme pomoct.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Nelitujete?
Ne, naopak. Když nám sdělili diagnózu, bylo to smutné. Ale zároveň mi došlo, proč naše dosavadní snaha nepřinášela výsledky, které jsme očekávali, a že za Zbynďův problém nemůžeme. Navíc jsme získali další odborné informace a naději na zlepšení v podobě léků. Pustili jsme se do hledání další pomoci, radili jsme se s lékaři a psychology a zjistili spoustu důležitého. Například, že je dobré často střídat činnosti jak při hře, tak i povinnostech; mít v zásobě vždycky nějakou zábavu; vyhýbat se situacím, které mohou dítě stresovat (větší společenské akce, nákupy); minimalizovat rušivé elementy (před psaním úkolů sklidit ze stolu zbytečnosti) odvést jeho pozornost jinam; nenechat se vyprovokovat nevhodným chováním dítěte a na některé projevy raději vůbec nereagovat (skřeky, motorický neklid.). Potvrdili jsme si, že moc důležitá je motivace pochvalou i odměnou. A že občasné výchovné plácnutí přes zadek nemá smysl a vede spíš k vyostření problému
 
Léky fungují?
Zabraly výborně. Zpočátku se Zbyněk hodně zklidnil, dokonce byl mnohem trpělivější, ale trvalo pár měsíců, než jsme si zvykli, že už to není ten náš uragán, ale kluk, který si i chvíli vydrží hrát s jednou hračkou a je na něm častěji vidět spokojenost. Dneska je Zbyňkovi 9 let, chodí do 3. třídy a díky lékům se může věnovat keramice a modelařině – činnostem, které jsou pro děti s ADHD většinou nezvládnutelné. Na Zbynďu působí jako terapie – při modelařině se hodně zklidní, trénuje trpělivost a zdokonaluje jemnou motoriku. Dnes už nemá problém ani tak s hyperaktivitou ve smyslu neustálého pohybu, ale spíše s impulzivitou, s dodržováním pravidel, s autoritou a komunikací s dětmi. Ale s dospělými, ze kterých cítí upřímnost a vstřícnost, vychází výborně. Zajímá se o hodně věcí a rád si o nich s dospělými povídá.
 
Jak Zbyněk přijal sestřičku?
Nejprve se těšil, ale pak hodně žárlil. Stále dokola jsme mu vysvětlovali, že miminko se o sebe nepostará, že když byl malý, pečovali jsme o něj stejně. Ukazovali jsme mu fotky, vyprávěli mu, jaký byl úžasný a jaký je teď mámin velký pomocník. Všechno se nakonec urovnalo a na sestřičku teď nedá dopustit.
 
Jak jste zvládala miminko a zvýšenou péči o Zbyňka, když ho nechtěli vzít do družiny?
Našla jsem přes internet na pedagogické fakultě dvě studentky, které se střídaly a docházely dvakrát týdně. Dělaly s ním úkoly a nápravná cvičení při vývojových poruchách učení. Někdy šli i plavat do bazénu, protože Zbynďa vodu miluje.
 
Uvažujete o Zbyňkově budoucnosti?
Neplánuji. Přeji si jediné, aby byl šťastný a měl kolem sebe hodné lidi, kteří ho uvidí takového, jaký v nitru doopravdy je. Kteří v něm najdou toho jedinečného bezprostředního, inteligentního, dobrosrdečného a citlivého kluka – člověka, který má ohromný smysl pro čest, poctivost a spravedlnost. Byla bych ráda, kdyby si našel cestu k dětem, ke svým vrstevníkům. Nikdy to neměl mezi nimi lehké. Dvakrát musel změnit školku, protože „zlobil“. Z té poslední chtěl pryč sám. Děti k sobě umí být hodně drsné. I to byl důvod, proč jsme se chtěli odstěhovat z našeho města.
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře