Když předseda KDU-ČSL vypustil onu větu (v rozhovoru pro The Student Times, publikovaném 23. dubna), vzbudil všeobecné pohoršení, které se například na sociálních sítích rovnalo pozdvižení – a to ačkoli bylo zřejmé, že to bylo myšleno s nadsázkou, a ačkoli se za svůj výrok vzápětí omluvil.
Konkrétně šlo o odpověď na otázku-konstatování: „Ženy samoživitelky jsou však jedna ze skupin, které jsou nejvíce ohroženy chudobou, což vyplývá i z výzkumů“, na což politik reagoval slovy: „No tak si musí najít jiného chlapa.“
Musí? Jak to myslel?
Jako že nám, chudinkám vopuštěným, nic jiného nezbývá, aby nevychovávaly „chudáčka bez táty a k tomu jako bonus být za tu, „co ji nechal“?
Nebo Musí, protože sama zřejmě sebe a dítě/děti neuživí. To je jednak další stereotyp, neboť existují i ženy, které s tímto nemají nejmenší problém, anebo se ve změněné situaci zvládnou zařídit tak, aby ho neměly (například si zvýší úvazek nebo přiberou vedlejšák, pokud to tedy s dětmi připadá v úvahu), jednak – proč by to nemělo jít?
Třeba proto, že ženy u nás dosud – ano, v roce 2017 – pořád vydělávají o 20 až 30 % méně než muži, a to, zdůrazněme, na stejné pozici. Naprosto nesmyslně se totiž předpokládá, že muž „živí rodinu“, zatímco ženy „jsou stejně pořád doma s nemocnými dětmi“, „mají doma druhou směnu, a tak se práci nevěnují stoprocentně – na rozdíl od mužů“. Na tom by se předsudky, stereotypy a klišé dala přímo vyučovat.
Rodiče dnes totiž ve většině případů chtějí být partneři – a parťáci. Dva lidé, kteří se milují – a právě proto chápou, a tedy i respektují potřebu naplnění a seberalizace toho druhého. To je partnerství – a to je rovnost; ovšem, jak zdůrazňuje Olga Sommerová, „rovnost není stejnost“.
Například moje kamarádky, které jsou momentálně samy s dětmi, se shodují na tom, že by rády potkaly nového partnera, rády by „ještě“ zažily opravdovou lásku – o živiteli kupodivu nemluvila ani jedna. Ano, jistě i proto, že mají „pravidla péče“ s otcem dětí nastavena tak, že se bývalý partner o juniory také stará, případně přispívá na jídlo a oblečení pro ně. Rozhodně však potřeba peněz není jediný důvod.
Ale pojďme dál: Najít si?
Jednak to evokuje cílený lov (lov živitele, ha!), jednak, kolik příležitostí asi máte k přirozenému seznámení, když se sama staráte o děti? Reálné šance výstižně shrnula Jitka Bret Srbová, básnířka a kreativní ředitelka, která je sama s Barunkou, jíž budou v září čtyři roky:
„Nemám vůbec nic proti novým chlapům. Zamyslím se poctivě, kde v současné chvíli nejčastěji potkávám muže. Aha, je to na cestě do/ze školky. To bych jistě potěšila ostatní matky! Dále jsou tu dětská hřiště.
Nesmíme zapomínat ani na muže podřízené, případně nadřízené. To by bylo velmi praktické, vztah by měl již na začátku jasnou hierarchii. A co že nám zbývá?Ano, jsou to každodenní cesty vlakem: Dobrý den, pane, máte padesát minut na to, abyste se zamiloval…“
Jistě, mnoho párů se dalo dohromady díky internetovým seznamkám, ale to vyžaduje minimálně občasné hlídání a výsledek je nejistý. Zkrátka žádná hitparáda.
Poslední zápletka? Jiného chlapa!
Už jenom to slovo: chlapa. Ženy, které jsou samy s dětmi, totiž zřejmě nehledají nového partnera, nový vztah, novou lásku, nebo prostě nového muže, ale – pěkně archetypálně, zemitě – chlapáka, který nad nimi bude držet ochrannou ruku, nejlépe plnou bankovek…
Dobře, mírním sarkasmus a cituji svou kamarádku Markétu, která si přála zůstat v anonymitě: „Co kdyby šel Bělobrádek příkladem a sám vzal pár samoživitelek pod křídla? Jako lidovec by přece měl být rád za každé dítě, a to i nemanželské nebo z rozvrácené rodiny. Vždyť matky samoživitelky dnes v podstatě zachraňují evropskou populaci!
Radit jim, ať si ,najdou jiného chlapa‘, to přece zástupce státu vůbec nemůže vypustit z pusy! Navíc vždycky bude míň hodných a obětavých mužů, kteří jsou ochotni živit cizí děti, než těch, kteří chtějí děti jenom dělat a pak už se nestarat…“ A ví, o čem mluví.
Ačkoli je Markéta chytrá a krásná, sama za těch pět let ještě nenašla muže, se kterým by si nejen ona, ale i její kluci sedli natolik, aby mohli žít v jedné domácnosti. Když už před časem potkala velkou lásku, ukázalo se, že se syny to dohromady nepůjde ani náhodou. Takže „živení“ se odehrávalo pouze sem tam v restauracích, ale na nájem a další výdaje zůstala Markéta nadále jaksi sama.
Ctitelů má díky seznamkám pořád dost, jenže tam buď narazíte na muže, který je dosud bezdětný a moc by si přál založit rodinu (zatímco vám stávající děti ke štěstí bohatě stačí), anebo rozvedeného a „dětného“, a pak řešíte klasiku „moje děti – tvoje děti – (případně) – naše děti“. A ten, co už děti má a nežije s jejich mámou, na ně v lepším případě platí, a aby se to v rozpočtu nepromítlo, to by na tom musel být sakra dobře…
Tak co s tím?
V dnešní době, kdy je řada párů nesezdaných, jsou matky samoživitelky ještě zranitelnější než dřív: v těchto případech totiž neproběhne rozvod, a tudíž jasné a oficiální stanovení pravidel. Je pak čistě na rodičích, jak se domluví, pokud jde o peněz i rozdělení péče; tedy pokud nepožádáte o soudní stanovení výživného a spol..
I v případě rozvodu však bohužel existuje tisíc způsobů, jak to „ošulit“, popřít část příjmů (často tu rozhodující) a přispívat na potomka třeba jen dvěma nebo třemi tisícovkami. A to je pro maminku, která je dosud na mateřské nebo rodičovské, anebo – v nejhorším případě – už rodičovskou dočerpala, ale ještě si pěkných pár měsíců počká, než dítko přijmou do školky, opravdu neřešitelná situace.
Tím spíš, že v řadě oborů prakticky neexistuje možnost částečného úvazku (nebo je placen tak mizerně, že byste z něj tak akorát zaplatila chůvu), natož práce z domova. Takže bez pomoci (když ne partnera, tak třeba rodičů) jste nahraná.
„Hledat si živitele“
To je ovšem nejen poměrně nereálné, ale v první řadě je to už z principu ponižující; většina žen takto, věřím, vůbec neuvažuje. Nežijeme totiž v devatenáctém, ale jednadvacátém století! Naše společnost už pěkných pár desetiletí není nastavena tak, že „muž živí“ a žena zůstává v domácnosti a je na partnerovi existenčně závislá.
Standardem je, že vydělávají oba – jenže pokud nemáte dítě minimálně školkového věku anebo obětavou babičku při ruce, jako máma nemáte šanci vrátit se zpátky „do procesu“ natolik, abyste byla finančně soběstačná. Ano, většina mužů nedopustí, aby bývalá partnerka s jeho (!) dítětem upadla do bídy, ale být odkázána na někoho, kdo už si buduje nový život jinde?
Těžko si představit vydatnější zdroj stresu. Což ostatně může klidně přetrvávat i v dalším vztahu podle scénáře „najít si nového chlapa“, který je navíc už zcela „na vodě“, protože nový partner není otcem dětí, tudíž k nim (ani k vám) nemá žádné závazky; to ovšem Pavla Bělobrádka zřejmě vůbec nenapadlo.
A že stát tu není od toho, aby zachraňoval naše zpackané životy? To sice není, ale v každé civilizované zemi by měla existovat dostatečně pružná i pevná záchranná síť pro ty, kdo se dočasně, a navíc ne vlastní vinou ocitnou v bezvýchodné situaci – a ještě „nám“ (no ano, i „tomu státu“) za těchto okolností vychovávají další generace.
Video: Třetí rodič - O pravidlech, která pomáhají