Hele, vetřelec! aneb Další dítě v rodině

Prodám bráchu, zn. bere mi mámu... Myslíte si, že svou lásku rozdělujete spravedlivě mezi obě děti, ale batole to vidí jinak: Máma má radši mimino.
Hele, vetřelec! aneb Další dítě v rodině
Mamí, Jeníček má zase bobek. To je čuně, fuj. Dáme ho čeltovi!“, plánoval skoro tříletý Robin, a to byl nejspíš jediný důvod, proč by doma strpěl kromě Mikuláše s nadílkou i řetězem chrastícího pekelníka. Zuzka prý zalapala po dechu. Láskyplnou odpověď však lovila mnohem déle. Ten malý ďáblík s tvářičkou andílka by snad jejich šestinedělní miminko opravdu někomu dal. „A to jsme ho na brášku připravovali, povídali si s ním o tom, že mám miminko v bříšku a že až se narodí, bude on, Robin jeho velký brácha,“ vzpomíná Monika z Třebíče. Možná to víte z vlastní zkušenosti – na reakce krále, který přišel o království – tedy o výjimečné postavení jedináčka (byť dočasného), dokonale nepřipravíte ani jeho, ani sebe samotné. Co pomůže?
 
První dny jsou v pohodě. Narození miminka je příjemnou událostí ještě i pro prvorozeného. Maminka je sice s TÍM v porodnici, ale doma je táta nebo babička s dědou a na ně má princátko zatím výhradní právo! Na lámání chleba dochází po vašem návratu domů. V obavách, aby se batole necítilo odstrčené, dáte mu miminko pochovat a novorozenci okázale vysvětlíte, že ho právě chová jeho „velký“ bráška (sestřička). Pak spolu nemluvně přebalujete, a při kojení batoleti vyprávíte, jaké to bylo, když takhle sávalo ono. A pak i zatlačíte slzu dojetí nad tím, jak malý-velký něžně hladí zavinovačku a po špičkách opouští ložnici, aby mimi nevzbudil. Zkrátka pohádka a po avizované žárlivosti ani stopy. Jenže… pak začnou proudit návštěvy.
 
Poučte návštěvy
Kde máte to zlatíčko... Hrnou se k postýlce, div že nezakopnou o prvorozence, který v domnění, že se mluví o něm, nadšeně vybafne zpoza rohu. Zklamání, že obdiv patří jinému, a nevrlý příkaz „Buď tiše!“ v něm vzbudí strach ze ztráty lásky, a tudíž i žárlivost. Batole se brání vyhnanství do ústraní a hledá pomoc v mámině náruči, nebo alespoň za její sukní, nebo se prosazuje hlasitěji a je zle, protože… budí mimino. Navíc návštěvy dají všechny balíčky s mašlí k postýlce a pro batole nezbyde nic. Jaká nespravedlnost!
 
Petra z Plzně to viděla u neteří, a tak se na podobné „tragédie“ u sebe doma připravila: Měla jsem vždycky po ruce nějakou drobnost pro Péťu, aby se necítil ošizený, protože první návštěvy přinášely dárečky jen pro Davídka. I dneska, kdy je Péťovi tři a půl a Davídkovi rok, mám v zásobě aspoň příklad toho, jak je Péťa šikovný a jak si umí s Davídkem hezky hrát, čímž na chvíli strhnu pozornost na něj. Dospělí totiž spíš obdivují první zub, první krok, první slabiku kojence a pokroky tříletého berou automaticky. Ale i Péťa trochu žárlil. Když jsem Davida kojila, něco ode mě nutně potřeboval. Plenku na noc jsem mu musela taky dávat jen já a nikdo jiný. Ale vím, že by to mohlo být ještě horší.“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Koukni, zlobím!
Žárlení je normální. Podle psycholožky Tamary Cenkové nastává problém, když starší menšímu ubližuje, aby se zbavil soka. Na tom podle všeho neseme největší vinu my sami. Dvou- tříleté dítě ještě nechápe, že to, co jsme dávali jemu, když samo nic neumělo, dáváme teď miminku, které se o sebe nemůže postarat. Pokud na jeho jemnější vyžadování pozornosti správně nereagujeme, jeho úzkost se zvýší a dochází i na agresivitu. „I negativní pozornost je z jeho pohledu lepší, než žádná,“ zdůrazňuje.
 
Přijdou bitky
Že vaše pětileté dítko už dostalo rozum a nežárlí? Možná jen změnilo taktiku. Drobné půtky volně přecházející v bitky, řev a nadávky předškoláků a školáků mají stejný původ. V takovém případě psycholog Rogge doporučuje zasahovat, jen když jde do tuhého – poslat soupeře vychladnout a uvalit embargo na kousance, kopance a jiný nebezpečný arzenál.
 
Mámy doporučují:
Kačka z Klecan: Povídali jsme si o mimi v bříšku, prohlíželi fotky bříška, když v něm byl Tomík. Když se Lukáš narodil, víc se zapojil táta, bral Toma na „pánské jízdy“ na kolo nebo vozil kočár a já s Tomem měli čas jen pro sebe. Pomohlo i video z doby, kdy byl mimi a my jsme ho krmili, koupali atd.
 
Lenka z Jablonce: Nechali jsme Emu, aby se o Áňu starala, když chtěla, ale nenutili jsme ji. Líbilo se jí, že mohla rozhodnut, které svoje hračky přenechá sestřičce. Nová chrastítka, dudlíky a lahvičky vybírala (po mém předvýběru) výhradně ona.
 
Patricie z Černošic: Našeho Marka asi nejvíc uklidnilo, že jsme mu každou chvíli připomínali, jaké výhody má, protože je starší – rozumí pohádkám, „umí“ si číst v obrázcích, může jet s tátou pod stan a mimi umí jen ležet, papat a kakat atd. 
 
Jak jste si se žárlivostí dětí poradily vy?
 
Olga Radimecká (28) z Litomyšle, děti Jeníček (3) a Nelinka (5 měsíců)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Jeníkovi bylo dva a čtvrt roku, když se Nelinka narodila. Myslím, že jeho přípravu na příchod sestřičky jsme zvládli dobře. Pojí se s tím veselá historka. Věděl, že bude bráška miminka, a když jsme se dozvěděli, že čekáme holku, říkám mu: „Miminko bude tvoje sestřička, co budeš ty její?“ A on hbitě odpověděl: „Doktorka.“ Každý večer hladil břicho a s miminkem si povídal, takže když se malá narodila, nezaznamenali jsme žádný problém. Možná i proto, že jsem se někde dočetla, že je dobré, když miminko „přinese“ dárek. Jeníka tedy v porodnici čekal basketbalový koš s míčem, čímž si ho Nelinka získala úplně. Dnes je dceři už pět měsíců. S žárlivostí se setkáváme jen minimálně, bráška ji miluje tak, že ji nechce nikomu půjčovat ani na pochování. Jedinou třecí plochou je to, když ukládám syna k odpolednímu spánku. Jeník ví, že budu teprve Nelinku krmit, a tudíž budu s ní a zdržuje mě (i když krásně – pusinkami). Vyřešili jsme to pravidelným rituálem: Jeník ví, že před spaním zazpíváme Pásla ovečky a pak už prostě musí spát.
 
Dominika Kinštová (29) z Jindřichova Hradce, děti Terezka (7), Jeníček (5) a Tonda (3)
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Když se narodil Jeníček, Terezka si vymáhala pozornost přímo, odváděla třeba návštěvy do vedlejšího pokoje, kde miminko nebylo. Ale nechovala se agresivně. Snažili jsme se ji víc chválit a poukazovat na věci, které ona už zvládá, a Jeníček ještě ne. Než se Honzík narodil, Terezka už sama usínala v postýlce v pokoji, to však přestalo a museli jsme ji znovu „uspávat“. Taky jsme dodržovali pravidlo, že Jeníček jí nesmí brát hračky, ani když byl ještě miminko. Honzík žárlivost na Tondu projevoval víc – házel na něj třeba hračky... to jsme mu vždycky důrazně zakázali. Vymáhal si pozornost tím, že neposlouchal, dělal, že neslyší... Snažili jsme se mu věnovat víc individuálně a zlepšilo se to. Když neposlouchal, vzali jsme ho do náruče a v klidu jsme mu to vysvětlili. Teď mi přijde, že víc na sebe žárlí Terka s Jendou, mají tendenci Tondu ochraňovat a spíš si ho přitáhnout na svou stranu. Terka se snaží ve všem být nejlepší, asi je to ještě z doby, kdy byla sama a byla ve všem nejlepší. Snažíme se , aby spolu děti nesoutěžily, neříkáme „kdo to udělá nejlíp“ ale „kdo se snažil to udělat“.
 
Terka s Jendou mají určitá privilegia, Tonda musí jít po obědě spát, Honzík si může vybrat, jestli chce nebo ne. Dáváme jim úkoly, aby se cítili důležití, Terka jde pro rohlíky, Jenda udělá všem šťávu. Dřív jsme si říkali, že nebudeme chtít po starších dětech, aby se staraly o mladší, ale nevydrželi jsme. Když jdeme třeba na výlet a spěcháme, tak žádáme děti, aby pomohly Tondovi s obouváním atd... Ale dělají to celkem s chutí. Taky k nám chodily víc v noci do postele, když přibylo další dítě. Tonda má blíž k Terce, s Jendou si občas jednu natáhnou, ale s Terkou ne. Jenda asi žárlí na Terku i kvůli tomu. Jinak se ale průběžně paktujou dva proti jednomu. Ale když o něco jde, tak se semknou. 
 
Text: Hanka Bělohlávková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře