Hana Kynychová: Potřebuji cítit lásku a mateřství...

Cvičitelka Hanka Kynychová si už tři týdny po porodu vzala několik hodin stepu týdně a po šestinedělí začala trénovat naplno. Dá se to zvládnout a je to vůbec vhodné? A kdo jí s péčí o dvě neposedná miminka pomáhá?
Hana Kynychová: Potřebuji cítit lásku a mateřství...
Před čtyřmi měsíci udělala z jedináčka Filipa (9) velkého bráchu dvojčat Sofie a Alexandry. Dvojčata považuje za velkou „dobíječku“, prý by jí už jedno miminko nestačilo. Nakonec o cvičitelce Hance Kynychové je známé, že má energie na rozdávání…

Jak se žije s dvojčaty?

„Je to práce, ale té já se nebojím. Samozřejmě, že to, co s Filípkem trvalo dvacet minut, teď zabere hoďku a půl, ale máme to zorganizované, vymyšlené a dnes i zaběhlé. Funguje to. Navíc holky mě odmění tím, že se začínají usmívat, přitulí se, spokojeně zavrní, to je nádhera! Potřebuji dvě pro ten intenzivní pocit lásky a mateřství.“

Přitom jste se vrátila brzy k práci…
„Ano, už tři týdny po porodu jsem si vzala několik hodin stepu týdně a po šestinedělí jsem začala trénovat naplno. Holky byly 7 týdnů v porodnici v Podolí, protože se narodily ve 31. týdnu. Celé dny jsem se jim věnovala, žije se tam vlastně ve tříhodinových intervalech mezi krmeními. Byl to strašný stereotyp, postupně jsme přecházely z oddělení na oddělení, podle jejich zdravotního stavu. Až poslední týden jsme ležely na běžném pokoji, kde jsem se o ně starala sama. Večerní cvičení mě dobíjelo, dodávalo mi tou dobou energii.“

Nebyl to šok, byla jste v pohodě a pak se holky narodily předčasně

„Já jsem si to rozebrala sama v sobě, že už by ode mě v břiše asi víc nedostaly. Sofince se přestalo dařit, bylo nutné ukončit těhotenství císařským řezem. Upřímně řečeno, už mě od sedmého měsíce těhotenství stejně moc nebavilo, asi to příroda tak chytře zařídila. Naštěstí jsou holky v pořádku a skvěle to dohnaly.“

Jak vypadá váš běžný den?

„Vše máme naplánované minutu po minutě. Jinak by to ani nešlo. Každý večer si sedneme a manažersky uchopíme další den. Neexistuje, že bychom nevěděli, co budeme dělat. Musím říct, že největším pomocníkem a oporou je tatínek Jindřich. Bez jeho pomoci bych to nezvládla. A pomáhá i Filda. Od začátku jsem ho zapojila, žádné nesahej na holky, opatrně, jsou moc maličké. Naučila jsem ho přebalovat, dneska se mnou i krmí, krásně jim umí držet hlavičku, dá je odříhnout. Je to velký šikula a má aspoň pocit důležitosti.“

A co víkendy?
„Tak na ty se upřímně těšíme. My asi dnes víc než Filip. Chodíme na dlouhé procházky s kočárem, Filípek mívá v sobotu zápasy, protože hraje fotbal, a v neděli s ním táta jezdí do aquaparku, na kole, na výlety. Anebo neděláme nic, vezmeme si všechny děti do postele a lenošíme. Aspoň v mezích možností.“

Nežárlil Filip ani na začátku?
„Pojď sem,“ zavolá Hanka Kynychová staršího syna, abych dostala autentickou odpověď. Jak jsi to myslel, když jsi se ptal, koho máme radši?“ (Když se holky narodily, tak samozřejmě takové otázky padaly…)
„No, myslel jsem, že holky,“ zamýšlí se Filip. „Jsou malé a museli jste se o ně s tátou víc starat.
„A měl jsi pocit, že se ti nevěnujeme?“ „Ne, to ne,“ obejme mamku. „Ve škole se zajímají hlavně kuchařky, paní učitelka se na holky ani neptá, ona má sama doma dvojčata holky, takže to zná…“ To je konec autentické výpovědi staršího brášky...

Jsou si holky povahově podobné? A co Filipovi? Už jsou znát rozdíly?
„Jasně, od začátku. Fíďa byl takové trochu ukňourané mimino, Sofinka je trochu podobná povaha, taky si všechno vybrečí. Sašenka je neskutečně trpělivá. Když ta začne plakat, víme, že máme ještě čtvrt hodiny čas, než začne kolotoč krmení. O všechno si říká v klidu. U Sofie se do tří vteřin ozve takový řev, že vyskakujeme z postele na první nadechnutí.“

Co máte v plánu v nejbližší době? Chystáte něco?
„Dopisuju další knížku. Je vlastně jakoby součástí nebo doplňkem DVD se cvičením, které jsem dotočila. Věnovala jsem se na něm cvičení pro těhotné a po porodu. V knížce vystupují i maminky, které jsem poznala v Podolí, jejich příběhy a rady, jak zvládat narození nedonošených dětí. Jsme v kontaktu se dvěma z nich, obě ležely v porodnici s chlapečky. Navzájem jsme si omrkávaly ženichy a nevěsty, radily si. Bylo fajn vědět, že je nás v podobné situaci víc. Začal druhý ročník naší akce Dětské domovy v pohybu. Objíždím při ní dětské domovy a učím děti aerobik. Letos jsem si přibrala do svého týmu další kamarády a rozšířila tím pestrost nabídky, takže děti se mohou naučit hrát na flétnu, tančit hip hop nebo orientální tance. Začínáme na Moravě, letos máme v plánu navštívit 35 dětských domovů. Budeme jezdit o víkendech celá rodina, Filip aspoň pozná různé kouty země i to, že všechny děti nemají takovou rodinu jako my. Bereme s sebou kola a kluci budou vyjíždět na výlety. Mediálním partnerem akce je televize Nova a známé tváře se stávají patrony jednotlivých domovů. Je úžasné pozorovat, jak se po počátečním ostychu děti s lidmi z televize baví. Mají obrovský zážitek. Je to sice náročné, ale stojí to za to, je mi mezi dětmi moc dobře.“

Jaký je váš recept na šťastnou rodinu?

„Vím, že mám šťastnou rodinu, ale někdy se bojím si to připustit, abych to nezakřikla. Snažím se, abychom spolu mluvili, abychom se navzájem poslouchali. Já patřím ke generaci, kdy jsme si neříkali, že se máme rádi. Filípkovi to zopakuji třeba třicetkrát denně, protože to tak cítím. A on teď mojí mamku, které je pětašedesát, naučil, že mu taky říká, jak ho má ráda. Toho si moc cením.“

Kdo je u vás v rodině přísnější?
Já jsem za tu přísnou, až mě to někdy mrzí. Jsem často ve stresu a někdy nestíhám. Chci toho zvládnout strašně moc, domácnost, výchovu. Jsem máma od rány, nemám daleko k plácnutí přes zadek, ale pak Filipovi vždycky vysvětlím proč. Můj muž je strašně hodný a se zvýšením hlasu má problémy, tak to musím občas v rodině ukřičet sama...“

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře