Generace autodětí?

Kolik času tráví vaše mimčo v autosedačce nebo polohovacím lehátku - hodinu dvě tři denně? Pak mu dopřejte i dostatek svobody na zemi. Jeho tělo i duše to potřebují.
Generace autodětí?

Tvrdit, že dnešní kojenci jsou generací autodětí je možná přehnané. Ale pokud se pohybujete v místech, kde probíhají zájmové kroužky a sportovní tréninky pro děti, je vám jasné, o čem je řeč. Tak jako se maminy proměnily v taxikářky rozvážející děti za mimoškolními aktivitami, tak se z miminek stala automimina. A zatímco si odrostlejší dítko tuží svaly a rozvíjí mozek, u kojence totéž ochabuje. Tedy pokud prozíravá maminka vedle fotbalového hřiště či v dětském koutku umělecké školy nerozloží deku a nevypustí dráčka z autosedačkové klece.

V sedačce se tělo neotočí
Nic proti autosedačkám, zvláště, když splňují všechny zdravotní a bezpečností normy. Pro přesun dítěte v autě jsou nezbytné a docela dobře pomohou i při čekání u lékaře nebo při nákupech. Poskytují dítěti možnost fyziologické polohy a větší svobodu pohybu než při chování v náruči. Ale pobyt v nich je nutné dostatečně kompenzovat volným pohybem děťátka ve velkém prostoru.
„V prvních třech měsících miminko drží tělíčko převážně v klubíčku. Tuhle polohu autosedačky i polohovací lehátka, zejména jsou-li doplněna vložkami pro novorozence, víceméně kopírují,“ vysvětluje fyzioterapeutka Dagmar Mirovská. „Ale už na přelomu 3. a 4. měsíce kojenec víc natahuje končetiny, rozprostírá se na podložku, po 4. měsíci se ručičky začínají natahovat šikmo přes střed a tělo jde do otočky na bok a postupně během dalšího měsíce až na bříško. Dítě se v té době přirozeně snaží natáhnout se pro hračku, objevit nový pohled na okolí a pohnout se z místa. A k tomu potřebuje prostor. Pokud mu jej nedopřejeme, svoji pohybovou aktivitu utlumí a motorický, ale i psychický vývoj se zpomalí.“

Na lehátku svaly švidlují
Polohovací lehátka děti baví, protože jim umožňují být blízko mámy, ať je kdekoli, a zvýšená poloha jim dává lepší rozhled a rozvíjí vnímání.  Navíc zvednout ruku pro lákavou hračku je z polosedu mnohem snazší než z lehu. Ale právě to je podle fyzioterapteutky jeden z důvodů, proč je třeba kompenzovat i pobyt v lehátku. Dítě v polosedu totiž nemusí při zvedání paže tolik odolávat gravitaci,  svalíky se nemusejí tolik namáhat, ale tím ani neposilují, jak je třeba. Miminka  zvyklá na lehátko pak bývají v leže v postýlce nebo na zemi nespokojené mimo jiné i proto, že pohyb za hračkou je pro ně neobvykle obtížný.
 „Dítě potřebuje stimulaci k postupnému napřimování postavy, což je jeho úkol během prvního roku.,“ připomíná Dagmar Mirovská.  Přirozeně jej motivuje touha vidět víc, než z polohy vleže na zádech, a proto se snaží samo nejprve dostat na bříško, pak se zvednout na předloktí a na natažené paže, postupně do sedu a do stoje. Když mu jakoukoli pomůckou usnadníme tento proces, bude si i nadále vynucovat bezpracnou ale i méně zdravou cestu vývoje.“

Všude dobře, na zemi nejlíp
Bez autosedaček a polohovacích lehátek se dneska nejspíš neobejdeme, protože nám hodně pomáhají. Ale zdravému vývoji miminka moc prospěje i volnost – ideálně na zemi. Čím dřív mu ji umožníme, tím lépe pro něj i pro nás.
 „Podlaha je skutečně nejlepší. Ani prostorná manželská postel ji nenahradí,“ zdůrazňuje fyzioerapeutka. „Z pevné podložky totiž dítě dostává důležité informace o svém těle tím, že se na ní převaluje, pokuluje, zkouší zvedat nožičky i ručičky. Při pohybu na měkké posteli není informace tak vypovídající.“ Navíc, je-li dítě na posteli, musíme u něj zůstat, aby nespadlo, a jen málokdo z nás odolá a nepodá mu hračku, která se mu odkutálela. Jakmile to však uděláme, bereme mu motivaci pro vlastní úsilí, námahu, pohyb.
Naproti tomu na zemi, kde jsme vymezili pro kojence bezpečný prostor, si děťátko postupně zvyká být aspoň chvíli samostatné, objevovat svět bez našich zásahů, zdolávat překážky, získávat nové dovednosti. Zpočátku nevydrží na zemi dlouho, jde spíš o minuty, ale má-li v dosahu hračky nebo jiné věci, které může bezpečně zkoumat, bude spokojené. Když začne protestovat, je prý  dobré ho nezvedat hned, ale nabídnout mu neokoukanou hračku nebo si s ním chvíli na zemi hrát. Trvá-li však i přesto na svém, pak nemá smysl ho nutit. Je lepší ho pochovat, změnit program a hrátky na zemi mu nabídnout zase později, několikrát denně na kratší dobu.

Šup na bříško
Ležíte rádi na břiše? Možná ne, ale pro dospěláka není tato poloha tak zásadní jako pro kojence. A tak, zapomeňte na své pocity a dávejte miminko na bříško v bdělém stavu už od prvních týdnů života.
„Poloha na bříšku je opravdu základ psychomotorického vývoje, protože z bříška se začíná človíček plazit, zvedat se na paže i na kolínka, posazovat se i vstávat. Oproti tomu na zádech je novinek, a tedy i stimulace podstatně méně,“ vysvětluje Dagmar Mirovská  „U většiny dětí, které jsou primárně zdravé, ale přijdou k nám na rehabilitaci s opožděným psychomotorickým vývojem, zjistíme z anamnézy, že dítě nechtělo v poloze na bříšku být. Příčinou mohl být dočasný zdravotní problém, například reflux žaludku, nebo jen ublinkávání po jídle, nebo dítě  nemělo na bříšku dostatečnou motivaci. Jestliže třeba přebalovák,  na kterém páslo hříbátka, stál u zdi a mimčo nemělo na co koukat, není divu, že bylo nespokojené a žádalo změnu.“ Aby si miminko našlo v této poloze zábavu, je dobré nabízet mu věci k pozorování, měnit místo, kde bude na bříšku a kde má nový výhled atd.

Máte doma tuleně?
Kolem sedmého měsíce se zdravě se vyvíjející miminka mění v ploutvonožce, protože tzv. tulení. Tulenění je totiž pohyb na bříšku vpřed, při kterém ruce táhnou celé tělo, zatímco při plazení jsou aktivní i nohy. Tomuto tak trochu nezdravě vypadajícímu pohybu nahrávají plovoucí a jiné hladké podlahy. Lehké tělíčko po nich totiž klouže tak snadno, že síla paží na posun stačí a nožky mohou zahálet. Odborníky tato mezifáze nechává v klidu a vy se také nelekejte a zkuste dítko položit na koberec nebo drsnější podložku, například na oblíbené puzzle z pevné pěnovky. Tuleněním se na hrubém povrchu daleko nedostane a dřív nebo později zapojí do pohybu i nohy.

Nepřeskočit lezení
Bude-li dítě většinu dne uvězněno v autosedačce, v polohovacím lehátku nebo na klíně či v náruči, lézt zřejmě nebude. Proč by se namáhalo, když ho doneseme kam bude chtít, uvidí na co potřebuje, a to vše ve velkém pohodlí. Jenže právě lezení je pro další psychomotorický vývoj dítěte moc důležité.
„Při lezení je totiž  poloha trupu a končetin v určitém nastavení, které modeluje budoucí držení těla,“ vysvětluje fyzioterapetuka a dodává: „Často se stává, že děti se už rychle plazí, ale bříško ne a ne zvednout  do klasické polohy na čtyřech. Když překoná určitou vzdálenost, chce se dostat výš, aby mělo větší rozhled a začne si stoupat. Ale ze stoje se už nechce vrátit až na zem, nechce ztratit ten rozhled a zůstane na kolenou a natažených pažích. Pak rychle pozná, že lezení je rychlejší a ekonomičtější.“

Letní recept, jak udělat z plazivce lezce zní: nechte mimi plazit po trávě. Bříško se bude bránit šimrání a lechtání a ruce i nohy jej rychle zvednou.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře