„Maminko, budou to dvojčátka!“ – Tak tuhle větu většina z nás, maminek dvojčat, uslyšela od gynekologa při ultrazvukovém vyšetření, které mělo potvrdit naše těhotenství. Že by nám takovou zásadní novinu zvěstoval až lékař v průběhu porodu, to dnes zní jako scifi z jiného světa. Nebo spíš jako vzpomínky z pravěku. Ale tenhle „pravěk“ není tak daleko: před 37 lety se paní Eva dozvěděla, že její právě narozená holčička má ještě jednovaječné dvojče…
„Žádný ultrazvuk se tehdy neprováděl a ani velikost břicha nenasvědčovala, že bych mohla čekat dvojčata. A tak jsem se o tom, že děti budou dvě, dozvěděla až při porodu,“ vzpomíná Eva, která se nakonec dvojčat před čtyřmi lety dočkala i v roli babičky.
Nejtěžší bylo čekání v porodnici a úvahy o tom, zda budou děti v pořádku
Z dnešního pohledu měla vlastně obrovské štěstí. „Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla o vícečetném těhotenství, lékařská péče byla standardní. V průběhu těhotenství jsem neměla žádné problémy, vše probíhalo normálně, až do 34.týdne, kdy jsem předčasně porodila,“ říká Eva. Holčičky vážily 1900 a 2100 g a byly v dobrém stavu, nemusely ani do inkubátoru. Přesto vzpomíná právě na období , které strávila s dvojčaty několik týdnů po porodu v porodnici, jako na to nejnáročnější, co s nimi prožila.
O 33 let později se jedno z jejích dvojčat, dcera Zuzana, dozvěděla, že i ona čeká dvojčata (dvojvaječná). „Moje těhotenství bylo rizikové už od začátku. Dnes se k vícečetnému těhotenství přistupuje s velkou opatrností a u mě to nebyla výjimka. Už od začátku jsem musela chodit na častější kontroly, byla jsem v pracovní neschopnosti, “ porovnává Zuzana, která o tom, že čeká dvojčata, věděla samozřejmě od samého počátku.
A průběh jejího těhotenství naznačuje, že zvýšená péče není jen zbytečným luxusem současné doby. „Už od 20.týdne se začaly objevovat různé problémy. Nedostatek plodové vody u jednoho z dvojčat, poruchy funkce jater a nakonec preeklampsie,“ líčí Zuzana leckdy až dramatický průběh svého těhotenství. To skončilo předčasným porodem v 32.týdnu akutním císařským řezem.
S maminkou se shodne v tom, že období těsně po porodu opravdu patřilo k tomu nejnáročnějšímu, co zatím s dvojčaty prožila. „V porodnici jsme strávili pět týdnů, děti byly nejprve v inkubátorech na oddělení ARO a JIP, až po několika týdnech jsem je mohla mít u sebe. Psychicky to bylo hodně náročné, hlavně strach, aby byli po zdravotní stránce v pořádku,“ vzpomíná Zuzana.
Péče o dvojčata byla v 70.letech složitější. V mnoha ohledech.
Maminka Zuzaně samozřejmě v rámci svých možností s dětmi od počátku pomáhala a byla velkým rodinným pokladem – málokterá babička dvojčat se může pochlubit vlastní zkušeností. A málokterá babička dvojčat také řekne, že je to vlastně „brnkačka“. „Péče o dvojčata byla v 70.letech ve spoustě aspektů náročnější než dnes. Tím, co zabíralo nejvíc času, bylo praní a žehlení plen. V tom to dnes mají dnešní maminky opravdu jednodušší, vezmou si jednorázovou plenku - a je to! Taky cestování s dvojčaty a s dětmi obecně bylo složitější. Dcery jsem vozila v korbě od kočárku připevněné k sedadlu,“ vzpomíná na „předchůdce“ autosedačky vlastní výroby paní Eva. Jak dodává, vůbec se více času s dětmi trávilo doma a možností pro ně, zvláště pro ty nejmenší, nebylo zdaleka tolik. „Taky tatínkové se nezapojovali do péče tak aktivně jako dnes. I když je zase fakt, že chodili z práce dříve, než je zvykem teď,“ usmívá se.
Se Zuzanou si samozřejmě vyměňují zkušenosti na téma dvojčata včera a dnes. „Ale nijak to nepřeháníme. Máma chápe, že dnes se k výchově dětí přistupuje jinak než za našeho dětství a respektuje to. A na druhou stranu, pokud mě její názor přijde rozumný, tak proč si nenechat poradit,“ komentuje to Zuzana diplomaticky.
Která dvojčata dají více zabrat? Jednovaječná nebo dvojvaječná? Asi jak v čem!
Zatímco ona i její sestra prý byla moc hodná a paní Eva si nepamatuje na žádné velké problémy, prožila si Zuzana své krušné období poté, co se jí v době, kdy jejím dvojčatům byl pouhý rok a půl, narodilo třetí dítě. „Dvojčata byla zrovna v období, kdy se předháněla v tom, kdo bude víc zlobit a míň poslouchat a do toho jsem měla problémy s miminkem, které nechtělo pít. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem se dvojčatům nemohla věnovat tak, jak by potřebovali, a chtěla jsem po nich, aby se chovali dospěleji, než byli v té chvíli schopni,“ uvažuje. Nicméně dnes jsou už všechny tři děti jeden tým, mají se rádi, výčitky jsou zapomenuty a Zuzana čeká své čtvrté miminko.
Vraťme se ale k dvojčatům. Jak vnímá paní Eva rozdíl mezi jednovaječnými dvojčaty, které měla ona a dvojvaječnými dvojčaty, které vychovává její dcera? „Myslím si, že u jednovaječných dvojčat je třeba klást důraz na to, aby si každé dítě bylo vědomo své jedinečnosti, podporovat jeho individualitu, aby nemělo pocit, že je „jen“ jedno ze dvou. Ale na druhou stranu jim pomoci uchovat ten jedinečný vztah, který mezi jednovaječnými dvojčaty existuje. To asi platí i u dvojvaječných dvojčat, ale tam podle mě neexistuje tak velké riziko toho, že se děti považují jen za součást týmu, zvlášť když jsou různého pohlaví.“
Pomáhá Zuzaně při výchově dvojčat fakt, že ona sama je dvojče? „Vzhledem k tomu, že jsou děti ještě malé, tak zatím ani ne. Ale myslím, že to určitě pomůže, až přijdou krizovější chvíle jako škola nebo puberta a děti se začnou vůči sobě víc vymezovat,“ myslí si Zuzana.
A přiznává, že mít dvojčata byl pro ni, dvojče, vlastně takový tajný sen. Sen dvojčete o dvojčatech, který se vyplnil.