Prvních dvanáct měsíců v životě je určitě nejnáročnějších. Mezi prvním „zakřičením“ na svět a prvním skutečným slůvkem prožije miminko i jeho rodiče spoustu premiér více i méně dramatických. Agátka a Beátka mnohokrát potvrdily, že nic nejde přesně podle šablony, tabulek ani představ rodičů. „Měla jsem mít teprve první předporodní monitor, ale nakonec jsem v ten den porodila,“ vzpomíná Veronika, maminka dvojčátek. A navzdory častým císařům při dvojčatech přišly holčičky na svět přirozeně.
Podobně překvapivý – chvíli plný strachu a chvíli zase pohody – byl celý první rok Agátky a Beátky. A možná i ten váš...
První svíčka na dortu maličké oslavence okouzlí a rodiče obvykle uklidní, že nakonec všechno dobře zvládli. I Veronika tehdejší krizovky vidí s odstupem času trochu jinak:
Starosti s kojením
„Začátky nebyly lehké, ale dnes vím, že co člověka nezabije, to ho posílí. Z porodnice nás pustili až po 14 dnech. Zpočátku jsem se pokoušela plně kojit, ale protože jsem musela do odstříkaného mléka přidávat holčičkám železo, kyselinu listovou i speciální prášek na přibývání na váze a následně dokrmovat z prsu, brzo jsem kojení vzdala. Při péči o miminka, téměř dvouletého Šimonka a domácnost jsem to prostě nezvládla. Dnes si myslím, že jsem holky o nic neochudila. Byly spokojené, dobře spinkaly a zvládly i koliky, které mě ovšem z míry moc nevyvedly, protože po zkušenostech s Šimonkem jsem věděla, že ve třech měsících odezní.
Kolotoč vyšetření
Krize přišla, když bylo holkám 6 týdnů. Z ničeho nic při krmení Agátka přestala dýchat. Než přijela záchranka, rozdýchala jsem ji sama, ale ty dny, kdy ležela na ARO a než se zjistila příčina a provedla veškerá odborná vyšetření, byly nekonečně zničující. Nejprve se myslelo, že zástavu dechu způsobilo vdechnutí mléka při krmení. Skutečnou příčinou však bylo zahlenění a pneumokokový zápal plic. Ale vše dopadlo dobře a tahle událost prověřila i náš vztah s manželem a potvrdila, že je mojí velkou oporou.
Jako na houpačce
Celým rokem nás provázelo ‚střídavě oblačno‘, zimu děti většinou promarodily, ale vše jsme ustáli. Mezitím holky dělaly obrovské pokroky – přetáčení, lezení, sezení, první krůčky, slabiky, slova, první lžička s nemléčnou stravou (i když zpočátku to byl boj).
Velký kus cesty ušel i Šimonek. Když se holky narodily, byl sám v plenách, moc slov neuměl a byl vlastně ještě miminko. Dnes je to skvělý parťák, který bezvadně komunikuje, sám se nají, sám se obleče, zvládá školku a sestřičky miluje, i když dlouho trvalo, než je přijal za své a pochopil, že nejsou jeho konkurencí. Dnes si spolu báječně pohrají. Takže jednou jsme byli dole, jindy zas nahoře. Začátky (i ty rodičovské) jsou těžké, ale odměnou je spokojené děťátko. A ta my máme tři.“