„Maminko, budou to dvojčátka!“ – Tak tuhle větu většina z nás, maminek dvojčat, uslyšela od gynekologa při ultrazvukovém vyšetření, které mělo potvrdit naše těhotenství. Že by nám takovou zásadní novinu zvěstoval až lékař v průběhu porodu, to dnes zní jako sci-fi z jiného světa. Nebo spíš jako vzpomínky z pravěku. Ale tenhle „pravěk“ není tak daleko: před 37 lety se paní Eva dozvěděla, že její právě narozená holčička má ještě jednovaječné dvojče…
„Žádný ultrazvuk se tehdy neprováděl a ani velikost břicha nenasvědčovala tomu, že bych mohla čekat dvojčata. A tak jsem se o tom, že děti budou dvě, dozvěděla až při porodu,“ vzpomíná Eva, která se nakonec dvojčat před čtyřmi lety dočkala i v roli babičky.
Nejtěžší bylo čekání v porodnici a úvahy o tom, zda budou děti v pořádku
Z dnešního pohledu měla vlastně obrovské štěstí. „Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla o vícečetném těhotenství, lékařská péče byla standardní. V průběhu těhotenství jsem neměla žádné problémy, vše probíhalo normálně, až do 34. týdne, kdy jsem předčasně porodila,“ říká Eva. Holčičky vážily 1 900 a 2 100 g a byly v dobrém stavu, nemusely ani do inkubátoru. Přesto vzpomíná právě na období, které strávila s dvojčaty několik týdnů po porodu v porodnici, jako na to nejnáročnější, co s nimi prožila.
O 33 let později se její dcera Zuzana, jedna z dvojčat, dozvěděla, že i ona čeká dvojčata (dvojvaječná). „Moje těhotenství bylo rizikové už od začátku. Dnes se k vícečetnému těhotenství přistupuje s velkou opatrností a u mě to nebyla výjimka. Už od začátku jsem musela chodit na častější kontroly, byla jsem v pracovní neschopnosti,“ porovnává Zuzana, která o tom, že čeká dvojčata, věděla samozřejmě od samého počátku.
A průběh jejího těhotenství naznačuje, že zvýšená péče není jen zbytečným luxusem současné doby. „Už od 20. týdne se začaly objevovat různé problémy. Nedostatek plodové vody u jednoho z dvojčat, poruchy funkce jater a nakonec preeklampsie,“ líčí Zuzana leckdy až dramatický průběh svého těhotenství. To skončilo předčasným porodem v 32. týdnu akutním císařským řezem.
S maminkou se shodne v tom, že období těsně po porodu bylo opravdu velice náročné. „V porodnici jsme strávili pět týdnů, děti byly nejprve v inkubátorech na oddělení ARO a JIP, až po několika týdnech jsem je mohla mít u sebe. Psychicky to bylo hodně náročné, hlavně strach, aby byly po zdravotní stránce v pořádku,“ vzpomíná Zuzana.
Péče o dvojčata byla v 70. letech složitější. V mnoha ohledech.
Maminka Zuzaně samozřejmě v rámci svých možností s dětmi od počátku pomáhala a byla velkým rodinným pokladem – málokterá babička dvojčat se může pochlubit vlastní zkušeností. A málokterá babička dvojčat také řekne, že je to vlastně „brnkačka“.
„Péče o dvojčata byla v 70. letech ve spoustě aspektů náročnější než dnes. Tím, co zabíralo nejvíc času, bylo praní a žehlení plen. V tom to dnes mají dnešní maminky opravdu jednodušší, vezmou si jednorázovou plenku − a je to! Taky cestování s dvojčaty a s dětmi obecně bylo složitější. Dcery jsem vozila v autě v korbě od kočárku, kterou jsem připevnila pásem k sedadlu,“ vzpomíná na „předchůdce“ autosedačky vlastní výroby paní Eva. Jak dodává, vůbec se více času s dětmi trávilo doma a možností pro ně, zvláště pro ty nejmenší, nebylo zdaleka tolik.
„Taky tatínkové se nezapojovali do péče tak aktivně jako dnes. I když je zase fakt, že chodili z práce dříve, než je zvykem teď,“ usmívá se. Se Zuzanou si samozřejmě vyměňují zkušenosti na téma dvojčata včera a dnes. „Ale nijak to nepřeháníme. Máma chápe, že dnes se k výchově dětí přistupuje jinak než za našeho dětství, a respektuje to. A na druhou stranu pokud mně její názor přijde rozumný, tak proč si nenechat poradit,“ komentuje to Zuzana diplomaticky.
Která dvojčata dají více zabrat? Jednovaječná, nebo dvojvaječná?
Zatímco ona i její sestra prý byly moc hodné a paní Eva si nepamatuje na žádné velké problémy, prožila si Zuzana své krušné období poté, co se jí v době, kdy jejím dvojčatům byl pouhý rok a půl, narodilo třetí dítě. „Dvojčata byla zrovna v období, kdy se předháněla v tom, kdo bude víc zlobit a míň poslouchat, a do toho jsem měla problémy s miminkem, které nechtělo pít. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem se dvojčatům nemohla věnovat tak, jak by potřebovala, a chtěla jsem po nich, aby se chovala dospěleji, než byla v té chvíli schopná,“ uvažuje. Nicméně dnes jsou už všechny tři děti jeden tým, mají se rádi, a Zuzana čeká své čtvrté miminko.
Vraťme se ale k dvojčatům. Pomáhá Zuzaně při výchově dvojčat fakt, že ona sama je dvojče?
„Vzhledem k tomu, že jsou děti ještě malé, tak zatím ani ne. Ale myslím, že to určitě pomůže, až přijdou krizovější chvíle jako puberta a děti se začnou vůči sobě víc vymezovat,“ myslí si Zuzana. A přiznává, že mít dvojčata byl pro ni, dvojče, vlastně takový tajný sen. Sen dvojčete o dvojčatech, který se vyplnil.
Převzato z časopisu Betynka.