U běžných dětských nemocí to ale bohužel funguje přesně obráceně. Většina dvojčat si své nemoci předává a zabránit tomu nelze, stejně jako nelze donutit imunitní systémy dětí, aby podlehly nemoci v tentýž okamžik. Obyčejná viróza je pro rodiče dvojčat jednou tak dlouhá – což je ale běžná praxe i v rodinách s více dětmi.
Větší trauma než nemoc bývá oddělení
Na rozdíl od běžných sourozenců jsou dvojčata na sebe mnohem více fixovaná. Nemoc je mnohdy to první, co je rozdělí – například pokud vyžaduje pobyt jednoho z nich v nemocnici. „Když jsem s Bětkou musela odjet do nemocnice, řešili jsme doma několik problémů. Děti těžce nesly odloučení, trauma měly obě, vlastně trauma měla celá rodina,“ vzpomíná Vlasta na první pobyt jednoho z dvojčat v nemocnici, naštěstí krátký a bez následků.
Většina maminek přiznává, že hlavně v předškolním věku znamená onemocnění jednoho z dvojčat pobyt doma pro oba. Vést jedno dítě do školky a pro druhé shánět hlídání je komplikace navíc, doprovázená ke všemu nesouhlasem dětí. Jsou zvyklé být spolu a nechtějí samy jít do školky ani zůstat bez svého dvojčete doma.
Když jeden je zdravý a druhý postižený
Oproti běžným a banálním nemocem jsou maminky, které kromě toho, že mají dvojnásobek práce, musejí bojovat s mnohem vážnějšími starostmi. Narození dvojčat je bohužel často provázené komplikacemi spojenými s předčasným porodem. Situace, kdy jedno z nich zůstane postižené, není proto úplně výjimečná, ale vždy velmi náročná.
„Že je Štěpánek nemocný, jsem se dozvěděla, když mu bylo půl roku. Jeho diagnóza zněla dětská mozková obrna – tripareza. Snažili jsme si to moc nepřipouštět a koukat dopředu, cvičili jsme poctivě a doteď cvičíme Vojtovu metodu. Trochu naivně jsem doufala, že se lékaři spletli a že jim přinesu ukázat zdravé dítě, což se samozřejmě nestalo,“ vzpomíná Lucie, maminka dnes tříapůlletých chlapečků. „Náš zdravý Matyáš, když byl hodně maličký, tak nemocné dvojče spíše ignoroval, jako by cítil, že není na jeho úrovni. Štěpa naopak k němu bezmezně vzhlížel. Ted už je to jiné, ve 3,5 roku. Více si spolu hrají, jsou parťáci při lumpárnách. Matýsek si od něj nechává dost líbit, hodně ho hladí a pusinkuje. Štěpánek se rozhodně nesmířil s rolí slabšího a nenechá si od Matýska nic líbit,“ popisuje Lucie role, které sourozenci přijali.
„Je dobré neupínat se jen na postižení a užít si i to zdravé dítě, kde jde vše jak má, vlastně samo, bez té hrozné dřiny. Zdravý syn je tomu postiženému vzorem a to je obrovský přínos. Máme štěstí, že je to ohromný bojovník a jde si za svým cílem. Doteď ho vidím, jak se snaží za svým bráškou vylézt na gauč, nešlo mu to, ale nevzdával se. Hrozně se při tom nadřel a stálo ho to spoustu energie, ale o to větší jsme měli radost, když se mu to nakonec povedlo.
Oproti Lucii měla Zuzana skoro sedm let zdravá dvojčata, holčičku a chlapečka – teprve pak se u chlapečka objevily záchvaty. S tím, že jejich Jaromír má epilepsii, se nevyrovnala dodneška. „Zdravá dcerka, dvojče, Jaromíra litovala a pečlivě ho sledovala, každý epileptický záchvat nám hlásila a celé to špatně nesla,“ říká Zuzka. Zatímco dcera absolvovala bez problémů vstup do školy, nemocný syn výuku nezvládá, kvůli lékům má i problémy s chováním. Zkouškou trpělivosti prochází nejen ona, ale i chlapcova sestra a celá rodina.
Možná právě maminky s dvojčátky, z nichž jedno je postižené, dokážou nejlépe pochopit smysl rčení „dvě děti, dvojité štěstí“. Zdravé dítě jim dodává sílu zvládnout náročný život s tím postiženým.
Převzato z časopisu Betynka.