Dvě (a více) dětí v jednom pokoji

Osmdesát procent českých rodin žije v bytech velikosti do 85 metrů čtverečných. O samostatné komnatě pro každé princátko si mohou nechat zdát... Je to dobře? Je to špatně? A nedělá se zase z komára velbloud?
Dvě (a více) dětí v jednom pokoji
Neovlivníme dvě věci: Nezastavíme růst našich dětí, protože nejsou bonsaje. A zpravidla také nevyčarujeme z dvoupokojáku pětipokoják. Otázka tedy zní: Jak to zařídit, aby se cítily dobře ve stávajících podmínkách, které jim jsme schopni nabídnout? Začněme pozitivně: Dítě do určitého věku stísněnost prostoru nevnímá, protože nemá srovnání s jiným způsobem bydlení. Naopak blízkost druhé osůbky oceňuje – se sourozencem za krkem se necítí nikdy sám.
 
Zvlášť sourozencům, kteří mají k sobě věkem hodně blízko, se stává, že když jeden není doma, nemůže v jeho nepřítomnosti spát. „Jsem pro to, aby do určitého věku, děti bydlely spolu,“ říká psycholožka Jana Markvartová. Doporučuje sourozence nedělit, ani když rodina disponuje obřím domem. Důvod? „Jednak spolu mají užší citové vazby a jednak se nenápadně učí toleranci a diplomacii. Většina sourozenců má odlišné povahy, většinou je jeden dominantnější. Ale toto funguje jen do určitého věku.“
 
Mezník deseti let
Třenice začínají, když naši sladkou dcerušku nebo synka definitivně opustí dětská roztomilost a začíná přípravka na pubertu. Okolo desátého jedenáctého roku začínají mezi spolubydlícími probíhat hádky – to, když zjišťují, že si navzájem hrabou ve věcech, děti projevují odlišné názory na to, jestli spát při zavřeném nebo otevřeném okně, kdy se zhasne a kdo má nárok na to o zhasnutí rozhodnout – jeden si chce do noci číst, druhého to budí. A kamenem úrazu je úklid „společných prostor“. Zejména když jedno dítě je pečlivka a druhé nepořádník, a navíc když rodiče na námitky, že jeden si svou půlku uklidil, zatímco brácha (ségra) neudělali nic, alibisticky odpovědí: „Musíte se spolu domluvit.“ Někdy tento přístup může napáchat více škody než užitku...
 
Varianta: mladší a starší
 
S čím je třeba počítat
 
1) Odlišný rytmus života
Jedno chodí spát dříve, druhé později, a na to, kdy mladší sourozenec zaleze do kanafasu se těší, jak na smilování boží, protože má konečně klid na svou práci. Ideální by bylo, kdyby se denní a noční rytmy dětí navzájem nerušily a pokoj byl rozdělený na různé zóny alespoň paravánem. Někdy je ale místnost tak malá, že to prostě nejde. V tom případě je na rodičích, aby umožnili staršímu dítěti, když nechtějí, aby toho mladšího rušilo při usínaní, aby mu na čtení či pozdní psaní úkolů vymezili prostor někde jinde, třeba v kuchyni nebo v obýváku. Ať jim jsou tři nebo třináct, jedná se o dvě rovnocenné osobnosti, které mají své nároky, i když v tomto případě každé na něco jiného.
 
2) Tyran a jeho oběť
Malý, sladký, nevinný? Velký, rozumný, spolehlivý? Kdepak, v rodinách s dětmi s věkovým rozdílem tohle černobílé rozdělení nefunguje. Nikdy se předem nepozná, kdo bude uzurpátor a kdo oběť. Proto nedejte na sladký a nevinný kukuč mrněte a šišlavé žalování „On mě šidí“ a snažte se objektivně posuzovat, co předcházelo vzteku a následnému jekotu a brekotu linoucímu se ze zavřeného společného pokoje.
 
3) Starší dítě není chůva
Chcete, aby se v dospělosti sourozenci nesnášeli? Přehrajte na staršího sourozence, v momentě, kdy se za nimi zavřou dveře jejich společného pokoje, i svoje pečovatelské povinnosti. A nezapomeňte svou únavu nebo lenost zabalit do alibistického: „trocha péče o sourozence mu neuškodí, nevyroste z něj sobec“. Ať se cítíte sebeutahaněji, několikrát týdně si opakujte: „Starší sestra nebo bratr nemohou za to, že se jim narodil mladší sourozenec.“ Dobrovolně si to nevybrali. Samozřejmě, že jim s jejich příchodem přibudou nějaké povinnosti navíc. Měli by je plnit dobrovolně, s vědomím, že nejsou otrokem malého vetřelce.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Varianta: kluk a holka
Na první pohled divoká představa, na druhý to tak dramaticky nepůsobí. Sourozenci opačného pohlaví spolu mohou do určitého věku vycházet mnohem lépe než stejného. Sestra staršího bráchu obdivuje, brácha ji naopak chrání, mladší brácha ke starší sestře vzhlíží...
 
Podstatné je, aby v rodině nepanovala atmosféra ve stylu: jedno pohlaví je lepší (horší) než to druhé a nedělily se práce ve společné zóně na holčičí a klučičí. Kdo má holky, ví, že dcerky mohou být stokrát horší nepořádnice a čuňátka než synci.
 
Máte-li doma „páreček“, berte to jako ideální příležitost, jak syna a dceru připravit do manželství (nebude je šokovat, že on a ona jsou v některých reakcích „jiní“, protože to od mala vědí). Dcery vyrůstající v pokojíku s bráchy jsou většinou „vytrénované“ pro práci a úspěšné prosazování se v mužských kolektivech. Kluky zase nezaskočí občasné intrikaření a citové manipulování.
 
Zlom ovšem přichází v pubertě, přesněji řečeno v okamžiku, kdy děti začnou tělesně vyspívat a mění se i jejich potřeba intimity.
 
Jak zabránit třecím plochám
Podle Pavlíny Blahotové a její knihy Bydlíme s dětmi... a děti s námi, Albatros Plus, Praha 2003:
 
Každé dítě, bez ohledu na věk, potřebuje mít svou pracovní plochu.
 
Sourozenci by na sebe neměli vidět, když nechtějí. (K tomu jsou ideální paravánky.)
 
Povinnosti při úklidu by měly být vyrovnané a odpovídat věku a schopnostem.
 
Každé dítě má mít svůj odpadkový koš.
 
Starší dítě má právo minimálně na jeden uzamykatelný šuplík se svými tajnostmi.
 
Zasunováním věcí se všechno nevyřeší. Neustálé přesuny jsou značně nepraktické a po čase až otravné.
 
Dokdy bydlely vaše děti v jednom pokoji? Jak jejich soužití budete řešit/řešili jste v pubertě? (paraván, přestavba pokoje, bytu, domu...). Je podle vás nutné, aby měly děti soukromí - v případě stejného pohlaví nebo rozdílného pohlaví?
 
Klepněte pro větší obrázekKateřina Sehnalová, maminka 10 dětí
 
My měli ideální podmínky. Nejdříve jsme se nastěhovali do nájemního bytu s dvěma pokoji, jak děti přibývaly, dostali jsme možnost byt odkoupit a později i další byty v domě. Teď nám patří celý domek. Větší děti bydlí ve svých pokojích, holčičky a kluci zvlášť. Čtyři nejmenší děti spí s námi v ložnici. Z domečku na hraní jsme jim udělali takovou ložnici v ložnici. Přes den jsme povětšinou všichni společně, každý máme ale možnost kdykoli se uchýlit do soukromí. 
 
Klepněte pro větší obrázekLudmila Mojžíšová (34), Markéta (11), Bohumil (7), Šimon (1) 
 
Naše dvě starší děti měly společný pokojíček jen krátce, takže pak měly každý své království. A teď máme ročního Šimonka, který už se pomalu stěhuje k bráchovi do pokojíku. Ale mám trochu obavu z toho, že Bohouš letos nastoupí do školy a bude potřebovat to samé, co před lety Markétka. No, uvidíme po prázdninách… Je výhoda, že kluci mají velký pokoj a určitě to půjde vyřešit...
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články