ANO
Lucie Marečková, 30 let, syn Tobiáš, 1 rok, administrativní pracovnice v regionální správě majetku
Než se mi narodil můj syn a já začala s kojením, nikdy by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo, že bych mohla na veřejnosti vystavovat své poprsí. Patřila jsem mezi chorobně stydlivé lidi, kteří raději nechodí ani v tropických vedrech na veřejná koupaliště, jen aby je tam náhodou někdo neuviděl v plavkách. Člověk však míní, život mění. Tobíska jsem první tři měsíce kojila co půlhodinu, takže pokud jsem nechtěla věčně sedět doma, musela jsem svůj stud zlomit. A stalo se. Během velmi krátkého období jsem neměla s kojením na veřejnosti absolutně problém. Tobiáše jsem krmila kdekoliv, před kýmkoliv a ani v nejmenším jsem neměla potřebu řešit, jestli bych snad mohla někoho pohoršovat. Vždyť kojení je naprosto přirozená věc. A krmení na veřejnosti se dá zařídit tak, aby si toho lidé na první pohled vůbec nevšimli.
Kojení se stalo mou každodenní terapií a nadobro vyřešilo můj stydlivý mindrák. Ale jelikož je synovi rok a já se cítím už dostatečně „vyléčená“, ráda bych v nejbližší době s kojením přestala. Myslím, že to nejdůležitější období máme už dávno za sebou, a nejsem typ maminky, která by byla ochotna své dítě kojit do tří let. Otázkou však zůstává, jakým způsobem to udělám a jak to synovi vysvětlím. Zastávám i názor, že děti, které vyrostly čistě na umělé výživě, mají stejný nutriční start. Jen kolik nás v 80. letech jelo rovnou z porodnice s krabicí Sunaru. Jak nemoderní bylo tehdy kojit. A zdraví jsme byli, jsme a budeme bez všelijakých alergií. Kojení je však nádherný vzájemný prožitek.
NE
Erika Kodytková, 35 let, syn Štěpán, 11 měsíců, zástupkyně farmaceutické firmy
Nepatřím mezi maminky, kterým přijde naprosto přirozené nakojit kdekoliv. Není nad to, najít si místo, kam se schovat, a tak mít klid pro miminko a hlavně soukromí. Já osobně jsem moc nekojila, ale když už jsem kojila venku, tak v autě. Představa, že kojím v plné restauraci, je pro mě nemyslitelná.
Vytouženého těhotenství jsem se dočkala až ve svých 34 letech, asi jako každá mamina prvorodička jsem začala s přípravou na své mateřství snad od prvního dne lékařem potvrzeného těhotenství. O kojení jsem hodně přemýšlela a byla jsem přesvědčena, že s mateřským citem a kapkou intuice musím vše zvládnout. Opak byl však pravdou. Trvalo dlouho, než jsem se pořádně rozkojila, vlastně díky mojí mámě, která se o nás vzorně starala, jsem získala klid a čas. Pak nás ale čekalo stěhování a spousta dodělávek na domě. Návštěva řemeslníků v domě značně narušovala náš režim, který jsem si s malým tak pracně vytvářela. Rozhodně nejsem typ člověka, který by kojil před kýmkoliv a kdekoliv. Byla jsem stydlivá a vyžadovala klid na kojení. Kojení byla pro mne intimní záležitost. Nervozita z toho se projevila nejen u mne, ale i u malého.
Z kojení se stal opět problém. Malý přibíral, ale minimálně. Snažila jsem se plně kojit, ale po 2 měsících, kdy malý po kojení, obzvláště ráno, začal pravidelně intenzivně plakávat a já už si nevěděla rady, jsem otevřela krabici s mléčnou kojeneckou výživou, kterou jsem měla v záloze. A bylo po křiku. Zpočátku jsem měla výčitky svědomí a bylo mi do breku, když jsem viděla kojící maminu, ať to byla kamarádka nebo cizí žena. Za nějakou dobu jsem ale měla pocit štěstí z prcka a z toho, že jsem dobrá máma.
Převzato z časopisu Betynka.