Drží mě láska, kterou jsme s maminkou k sobě měly, než onemocněla

Ano, i nejznámější česká jezdkyně a trenérka Martina Růžičková se momentálně snaží skloubit výchovu devítileté dcery a náročnou práci s domácí péči o maminku s Alzheimerovou chorobou.
Drží mě láska, kterou jsme s maminkou k sobě měly, než onemocněla
Můžete si o tom přečíst hromady článků a knih. Můžete o tom slyšet vyprávět od rodin, které si tím prošly. Vyposlechnout si lékaře, kteří vám přesně popíší, s čím musíte počítat, ale stejně nejste připraveni na tu psychickou náročnost.“ Tak začíná vyrovnaně popisovat danou situaci. „Rodič postižený Alzheimerem totiž dokáže rozvrátit manželství i sourozenecké vztahy. V přístupu k péči o nemocnou mámu, tátu nebo tchyni s tchánem podle mě hraje podstatnou roli i celá předchozí společná rodinná minulost.“
 
Jak kdo zasel, tak i sklízí?
Maminka Martiny Růžičkové byla podle dcery chytrá ženská, která měla určitě navíc, než směla a mohla později dělat. Bohužel záhy ovdověla a díky tomu se musela spousty svých plánů vzdát a starat se, aby uživila a vychovala dvě malé dcery. „I proto nás vždycky v našich snech podporovala,“ vzpomíná Martina s dojetím. „A když jsme i v dospělosti provedly nějakou koninu, vždycky jsem věděla, že je na mé straně. Že mi sice nepomůže, ale nebude vyčítat a minimálně mě pohladí a povzbudí, že zas bude líp. To vědomí velmi silného vztahu a její lásky v minulosti mi teď pomáha, když je díky své nemoci zlá na moji dceru. Když se chová agresivně, když vidím, jak jede každým měsícem dolů, a vím, že už bude jenom hůř. V téhle situaci si neumím moc představit, že se někdo stará třeba o tchyni, která když byla při síle prudila, otravovala, rozeštvávala. To je pak skutečná oběť a tíživá povinnost, a nejsem si sama sebou jistá, jestli bych se na to v takovém případě nevykašlala. Takže si sama zase zpětně říkám: „Musím se k dceři Vanese chovat tak, aby mi, když toho Alzheimera máme v rodině a motyka náhodou spustí, až budu stará já, aspoň dala napít a nebyla to voda ze záchoda nebo z louže.“
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Ty hajzle, ty spratku
Na otázku, co považuje na celé péči nejkomplikovanější a co jí nejvíc překvapilo, Martina smutně odpovídá: „Vztah k vnučce. Máma je trochu jako děd Vševěd, co se ráno probudil jako svěží dítě a večer šel spát jako utahaný stařec. Ráno se jí v rámci daných možností vrací paměť a uvědomuje si kdo je kdo a kde je. Postupem dne se její myšlení zamlžuje a večer je už úplně mimo. Vaneska ráno odejde do školy, a když se odpoledne vrací, babička ji bere jako cizí, nepříjemnou osobu a chová se k ní velmi agresivně. I když Vaneska řekne jenom ,Ahoj babi‘, snese se na ni sprška velmi nevybíravých nadávek. Cokoli dělá, i když si jen potichu kreslí, mámu vytáčí. Konzultovala jsem toto chování s lékařem a ten mi řekl, že vnímá moji dceru jako rivalku, která ji obírá o moji pozornost, na kterou velmi silně žárlí. Kromě Alzheimera totiž u mé mámy nastupuje i stařecká demence. Ocitla jsem se v pozici, že dcera ještě nechápe a máma už nechápe, co po nich chci. Vysvětluji devítiletému dítěti, že babička neví, co říká, že je na ní zlá z nemoci. Vaneska mi to odkejve, ale stejně se kolikrát rozbrečí nebo řekne: ,Mami, já se, co je u nás, domů netěším.‘ Pro dítě je nejvíc stresující, že lidé s Alzheimerem nevypočitatelně a prudce mění nálady. Pro mě, že musím být 24 hodin jako ostříž. Monitorovat situaci, hlídat Vanesku před mámou a mámu před Vaneskou a do toho ji nutit, aby dělala banální úkony. Maminka ráno nechce vstát, pak se nechce svléknout z pyžama a obléknout do denního. Nechce se česat, čistit zuby ani snídat. Díky své chorobě trpí nechutenstvím a hlavně necítí žízeň. Jenže bez pití dehydruje, takže nosím v hlavě budík, kdy za ní po dvou hodinách lítám, aby si aspoň něčeho usrkla.
 
A co praktický život
Rodinám pečujícím o nemocné rodiče pochopitelně nikdo neodpustí placení nájmu ani složenek, stejně jako ostatní, řeší pracovní problémy. Martina je praktik. „To je zase ten důvod, proč nemá nikdo právo soudit nikoho, kdo domácí péči o nemohoucího rodiče nezvládne. Žiji na statku, kde i pracuji. Mamince jsme tu, když je u nás, zařídili minibydlení ... Co ale mají dělat ženy, které bydlí v dvoupokojáku a za prací denně dojíždějí 15 kilometrů? A pak je tu ještě jeden faktor, za kterým si stojím. Na péči o nemohoucího rodiče nemůže být žena dlouhodobě sama. Oddělalo by ji to. I když se bude snažit sebevíc, nevydrží ani psychicky ani fyzicky. Je to drsné, ale matky jedináčků bez partnerů by si podle mě měly už tak od padesáti promýšlet, v jakém ústavu by chtěly být, pokud je postihne tahle nemoc, aby nezničily své dítě. I když ho vychovají ke slušnosti a lásce, tuhle zátěž bez pomoci nezvládne. Já se v péči o maminku střídám se sestrou, zhruba v dvouměsíčním cyklu, a i tak jsme obě vždycky nadoraz. A to máme spolu hezké vztahy a svaté, tolerantní rodiny.“¨
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Co mne drží
„Manžel a humor,“ odpovídá Martina, která se nedávno podruhé provdala za herce Rudolfa Jelínka, bez přemýšlení. S mámou jsme v lepších časech pěstovaly takový ten černý suchý, takže se třeba vzteká u obouvání bačkor a vztekle s nimi bouchá o podlahu a já řeknu: „Už klepeš.“ Jindy se máma před Rudlou najednou začne shánět po mém prvním muži, který měl německé příjmení. Hrozně se diví, že tu s námi není, a když jí to vysvětlíme, za čvrt minuty se stejně ptá a ,kdo tu teda s námi bydlí?‘ ,Přece pan Alzheimer‘, odpovím a všichni se zasmějeme... Trochu tu situaci odlehčím.“
 
Nad otázkou, co si z tohoto období odnese dcera, Martina chvíli přemýšlí. „To je otázka. Všichni víme, že dítě do života nejlépe připraví krásné, pohodové dětství. Moje máma rozhodně pohodová, mazlící babička není. Spíš tedy pro Vanesku ježibaba. Ale vidí rodinnou soudržnost, vidí snažení, vidí, že u nás nikdo nikoho nenechá na holičkách. Tak to snad později pochopí.“
 
Text: Denisa Prošková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře