Když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi teprve 17 let. V té době jsem se rozhodla, že budu maminkou a své miminko budu vychovávat s láskou. Těhotenství probíhalo skvěle. Netrpěla jsem žádnou nevolností a mému maličkému tvorečkovi se dařilo dobře. Přála jsem si chlapečka. Na ultrazvuku jsem si nenechala říct pohlaví, chtěla jsem být překvapená, ale někde uvnitř jsem cítila, že se nám narodí kluk. Když mi praskla plodová voda, neměla jsem žádné bolesti, a tak jsme do porodnice dojeli autem. Proběhlo veškeré vyšetření, odvezli mě na porodní sál a v 15:40 jsem porodila krásnou holčičku Nicol. Problémy začaly až doma, nechtěla pít mléko, ani z lahvičky. Když byly dceři dva a půl měsíce, začali jsme jí dávat polévky. A náhle z uplakaného a nespícího miminka byla hodná holčička. Po této zkušenosti jsme další miminko již neplánovali. O dvanáct let později jsem znovu otěhotněla. Ten den jsem měla třicáté narozeniny a dostala jsem ten nejhezčí dárek. V červnu 2005 se nám narodil chlapeček Daniel. Byla jsem překvapená, jak se liberecká porodnice změnila. Je krásná, ochotný personál, hodní doktoři i sestřičky. Dnes je Danovi 7 měsíců a papá vše. Ale ať spapá cokoliv, nikdy to nezapomene zapít mateřským mlékem. Z Nicolky se stala slečna a velká pomocnice. A pro všechny maminky, které máte uplakané děti a máte strach, že druhé bude stejné, věřte, že každé je jiné.
Jana Horáčková