Děti si nás někdy vybírají samy

Život je vážně divný žertéř. Některé ženy mají perfektně připravené zázemí, natěšeného manžela a... jeden pokus o dítě za druhým selhává. Jiné se jednou jedinkrát zapomenou chránit, případně příroda „přepere“ i antikoncepci, a těhotenství je zaskočí...
Děti si nás někdy vybírají samy
Čtyřicetileté paní s vyřešeným bydlením i profesí se samozřejmě hezky mluví o tom, že dítě je dar a požehnání. Ale jak má od prvních okamžiků hledat nadšení pro dítě žena s rozestudovanou školou, bydlící v podnájmu, s partnerem, který reaguje zaskočeně a s rodiči, kteří řeknou: My vám rozhodně pomáhat nebudeme!
 
A jak se na takovou situaci dívá psycholožka Tamara Cenková?
 
Klepněte pro větší obrázekDítě v nás mobilizuje nečekané rezervy. V dnešní době žena nechtěně otěhotnět nemusí. Jsou informace, prostředky, metody, aby mohla buď neotěhotnět, nebo otěhotnět tehdy, když je připravená. Přesto, když se „to“ ženě stane, musí si ujasnit, jestli dítě chce a co vlastně chce.
 
Je-li kolem ní nepohoda, povede samozřejmě velmi těžký boj, aby si dítě vybojovala. Pomůže jí, když si bude věřit, že vše zvládne. Určitě nějaké životní zkušenosti má za sebou, tak je dobré vzpomenout si na situace, které se jí zdály zpočátku neřešitelné, ale nakonec se vyřešily v její prospěch, nakonec je zvládla. Ať jde například o maturitu nebo závěrečné zkoušky ve škole, rozpory rodičů, vědomí, že třeba její rodina není ideální, ale ona si dokázala najít dobrou práci, podnájem atd. Pak si může říct, že zvládne i tohle. Samozřejmě, že se nabízí otázka, zda si dítě zaslouží růst bez otce, ale když žena v sobě vybojuje dítě, když bude přesvědčená, že zvládne být na dítě sama, je to lepší než interrupce.
 
Jakmile si věříme, v mozku mobilizujeme všechny síly, jak toho cíle dosáhnout. Když si naopak nevěříme, dáváme mozku pohov, a ten přestane myslet a reaguje ve smyslu: ono to nějak dopadne.
 
Moje zkušená babička vždycky říkala: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...
 
Život jsem si nezkazila
 
„Prosím, uveďte mě jako anonymní čtenářku, děkuji!“ Tak začala popisovat svůj příběh Anna Koubová z Benešova, kterou jsme nakonec přemluvily, aby se pro nás nechala i vyfotit.
 
Milá Betynko, zaujal mě článek v březnové Betynce, kde jste se zabývali potraty. Rozhodla jsem se, že se podělím o svůj příběh, ať už ho otisknete, nebo ne. Chtěla bych tak třeba trošku pomoci maminkám, které jsou teď v podobné situaci, jako jsem byla já.
 
Ještě vloni by nikdo neřekl, že zrovna já nepůjdu na vysokou školu. Studovala jsem poslední ročník gymnázia a měla výborné výsledky. Poslala jsem přihlášky na školy a... zjistila, že jsem těhotná.
 
Všechny moje kamarádky měly jasno. Na mém místě by šly na potrat! Můj dnešní manžel, tehdy ještě přítel, ale miminko moc chtěl a i já jsem měla jasno: miminko si nechám, ačkoli mě všichni odsoudili, že si zkazím život a skončím někde jako uklízečka. Stala jsem se senzací školy! Každý mi místo do očí koukal na břicho, maturovala jsem v pátém měsíci a naprosto v klidu.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Neměli jsme kde bydlet, s penězi to bylo také hodně slabé, celé těhotenství jsem strávila hledáním bytu. Nakonec jsme ho sehnali, ale protože jsem rodila skoro o měsíc dřív, stěhovali jsme se s dvoutýdenním miminkem, což bylo opravdu náročné.
 
Poté, co Isabela přišla na svět, okamžitě se mi změnily všechny priority. Mateřství si užívám, je to to nejlepší v mém životě, neměnila bych. Příští rok se chystám začít studovat dálkově, ale teď si užívám miminko, jak jen to jde, stejně jako všichni kolem mě. Jsem ráda, že jsem se rozhodla dát miminku život, chceme mít s manželem hodně dětí, a kdybych je nemohla mít po potratu, tak bych to asi nepřežila.
 
Chtěla jsem tímto povzbutit všechny dvacetileté maminky a vzkázat jim, že narozením miminka život vůbec nekončí, ale naopak začíná!
 
Text: Jana Trnková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře