1. Nesrovnávám svoje děti-školáky mezi sebou, ale vzhledem k jejich individuálním výkonům, a snahám. Pochválím pokrok obou, i když u jednoho není tak markantní.
2. Nepěstuji v dětech pocit, že se učí pro známky. A už vůbec ne pocit, že si známkami získávají moji přízeň. Když nosí špatné známky, neznamená to, že je mám míň rád/a. Vedle motivace známkami se snažím v dětech zažehnout ještě jeden – hlavní – motor: chuť poznávat něco nového.
3. Podporuji zdravou sebedůvěru dětí. Motivuje je pochvala, nikoli trest. Motivuje je můj zájem o probírané učivo. Motivuje je moje vnitřní spoluúčast na dění ve škole (povídání si o tom, co se dneska dělo), ale i aktivní komunikace s učitelem, účast na školních akcích apod.
4. Úspěšnějšího sourozence nebudu dávat tomu druhému ostentativně za vzor. Můžu ho ale poprosit, aby nám, „méně chápavým“, učivo vysvětlil nebo názorně předvedl.
5. Pokud chci, aby se moje méně úspěšné dítě ve škole zlepšilo, musím se učit spolu s ním. Sebekriticky si nahlas vzpomenu na to, že mně podobné téma ve škole taky moc nešlo. Při „doučování“ formuluji otázky tak, aby mohlo odpovědět jedině správně, při diktátu předjímám chyby, zkrátka pomáhám mu k dobrému pocitu ze své práce.
6. Když už nemůžu slabšího žáčka chválit za jedničky, chválím ho (i před jeho sourozencem) za snahu překonávat překážky. Poprat se s něčím, co mu není vlastní, stojí hodně dřiny. Jeho vůle posunout se dál a nevzdávat se se mu budou v životě hodit. Nejeden „průměrný“ žák základky se houževnatostí vypracoval na absolventa VŠ.
7. Dávám si pozor, abych nezapomněl pochválit toho úspěšnějšího (i před jeho sourozencem). Oba musí cítit moji zpětnou vazbu.
8. Podporuji v dětech mimoškolní činnost. Škola je jednou z cest rozvíjení osobnosti a existuje spousta dalších oblastí, které stojí zato prozkoumat! Že vám dcera jednou bude u ohně drnkat na kytaru, možná stojí za nějakou tu dvojčičku trojčičku, nemyslíte?
9. Hýčkám si svoji rodinu jako pestrobarevnou smečku různých charakterů, z nichž každý v něčem vyniká. Jeden je introvertní gentleman, který mi vždycky pomůže s taškami nebo do kabátu, druhý je veselá kopa, jež nezkazí žádnou legraci – a všichni (ať jedničkáři, nebo trojkaři) ladíme dohromady.
10. Všímám si nejen toho, čím se moje děti liší, ale taky toho, co je stmeluje. Baví-li je např. Dostihy a sázky, vyhradím si v týdnu jeden večer, kdy si společně zahrajeme. Jeden v nich uplatní matematické dovednosti, druhý temperament a odvahu riskovat.