Dá se dítě „přechválit“?

Jak to tedy vlastně je? Ze všech stran dnes přece slyšíme, že málo chváleným dětem chybí sebevědomí.
Dá se dítě „přechválit“?
Jenže když si dítě zvykne, že pějeme ódy nad každým bobečkem v nočníku, jako by právě postavilo Eiffelovku, a vynášíme ho do nebes i za splnění úplně banálního úkolu, nezvládne v budoucnu prohry. Nepřijme poznání, že třeba cizí dítě může být při vykonávání stejné činnosti o hodně lepší. I s chválením, o kterém se říká, že ho není nikdy dost, tak můžeme dítěti zkomplikovat život.
 
Velký rozruch
Proč je vlastně kolem tohoto tématu takový rozruch? Protože si s tím nevíme rady. Generace rodičů naši výchovu řídila hesly: dobrá práce nepotřebuje reklamu, sebechvála smrdí, škoda facky, která padne vedle... Dětem, kterým šlo učení samo, se nadávalo do šprtů, dětem, kterým pro změnu nešlo, do lemplů. Když s nástupem kapitalizmu do Čech heslo skromnosti vystrnadilo nové, lesklé „Věř si a zvítězíš!“, nevěřili jsme si, a tudíž řada z nás má pocit, že vskutku nevítězí.
 
A protože dětem jen to nejlepší, uchylujeme se k opačnému extrému. Za všechny to přesně popsala moje bývalá spolužačka Markéta (mimochodem vzorná jedničkářka): „Když jsem byla malá, poslouchala jsem jen, nikam se necpi, na tebe je tak někdo zvědavej. Výsledek? Dodnes si neumím říct o výši platu. Dodnes cítím ujímání, když mám veřejně obhajovat svoji práci a říkat, co se mi povedlo. Zařekla jsem se, že moje děti projdou úplně jinou výchovou. Budu je odmala chválit a chválit a povzbuzovat…“
 
Stupně povzbuzení
Výchovná forma, do které bychom všechny děti bez rozdílu nacpali a následně vyklopili v podobě naprosto dokonalých odlitků, neexistuje. Ano, všechny malé děti jsou tvárné, ale nikdy na totéž stejně nereagují. Zatímco na Pavlínku stačí houknout zvýšeným hlasem, a už se jí klepe bradička, s Adamem to ani nehne a nereaguje ani na několik dalších vystupňovaných varování. A totéž s pochvalami. Některé dítě se rozzáří, když ho „jen“ pochválíme, a jiné potřebuje několikrát za sebou ujistit, že to udělalo „opravdu dobře“. Malé dítě prostě potřebuje jako rostlinka zalévat povzbuzováním. A i to se má skládat z několika jemně odstíněných podob.
 
Klepněte pro větší obrázek 
 
Přeplaceno
Na první pohled se zdá, že pochvala je něco tak důvěrného, známého a zažitého, že nemá vlastně ani význam s ní dělat takové ciráty. Jenže opak je pravdou. Chybujeme, když je pochval málo – velký úklid celého bytu, vyznamenání na vysvědčení, permanentní hlídání mladšího sourozence atd. se bere jako samozřejmost, ovšem běda, když dítě donese jednu dvojku, nebo mladší sourozenec pod jeho dohledem něco vyvede.
 
Stejně špatná je i devalvace chválení. „Aničku neustále chválím, aby byla hodná a všechno ji bavilo.“ (A tak rodina v radostném úžasu stepuje kolem nakresleného obrázku, který je na její věk naprosto podprůměrný.) „Péťa je takový hubeňoučký, bleďoučký. Já vím, že se to nemá, ale když on sní oběd, jen když mu slíbím, že bude moct k počítači. Raději ať je rozmazlenej, ale zdravej.“ Péťa velmi rychle pochopí, že z nejedení dostane maximum a… rodiče se mají do budoucna „na co těšit“.
 
Pepa je borec
Jenomže s devalvací pochval u dětí je to nachlup stejné jako s přeplacením u zaměstnavatele dospělého. Firma zoufale shání technika. A tak Pepovi, který není ani úplně nešikovný, ale ani extra hvězda, ale hold se trefil do díry na trhu práce, naslibuje v rámci vábení hory doly. Z „pytlíčku na platy“ dostane maximum. Zavře si tím prostor jak pro nárazovou odměnu, tak pro ocenění (povýšení). A jelikož žádný zaměstnanec o sobě neuvažuje ve smyslu, že byl přeplacený, ztrácí motivaci. Cítí se – on takový borec – po čase ukřivděný. Proč by to mělo malé nezkušené dítě s obdobnou situací, přeplacení pochvalami, zvládat v klidu? Nastávají dva momenty:
1. Dítě si začne po čase myslet, že je úžasné úplně ve všem, na co sáhne, a nezdravě mu stoupne sebevědomí: „Mám nejkrásnější šaty, nejkrásnější vlasy, umím kouzelně tančit a jsem nejlepší baletka z celé školky.“
 
2. Pokud je dítě chytré a vnímavé, po čase samo vycítí, že něco nehraje. Rodič docílí pravého opaku. Místo sebevědomí se dítě trápí, aby neselhalo doopravdy: „Všichni mi pořád opakují, že jsem talent na sport. Ale mně přece běhání nejde tak dobře jako Sofince nebo Míšovi…“ Tímhle se dají zcela zkazit vztahy mezi sourozenci, kdy jde většinou každému lépe něco jiného, u jedináčků s kamarády ve školce.
 
Malý průvodce územím chválení
 
Klepněte pro větší obrázek1. HRA OBLIČEJE I TĚLA
V udílení pochval – ve všech stadiích: pochvala, odměna, ocenění – postupujte pro dítě čitelně. Co to znamená? Začněte očním kontaktem a radostně přitakávajícími obličejovými grimasami. Usmíváme se, přikyvujeme, popřípadě přidáváme souhlasná gesta rukou. Dítě pohladíme, tatínek ukazuje synkovi nebo dcerce zaťatou pěst s palcem nahoru, děda do vnoučat přátelsky šťouchne, babička obejme...
 
POCHVALA:
„Ty máš ale šikovné ručičky, když si umíš sama zapnout svetříček.“
ODMĚNA:
„Ten obrázek pro mě se ti tak povedl! Já tě tedy pozvu na zmrzlinu, ano?“
OCENĚNÍ:
„Když byla babička nemocná, pořád jsi k ní chodil a pomáhal jí. Tady máš knížku, po které jsi tak toužil.“

2. SLOVNÍ DOPROVOD

Vaše jásání by mělo být pronášené příjemným, vlídným tónem.

3. ABSOLUTNÍ ZÁKAZ IRONIE!

„Ty seš ale šikula, tos nám teď udělal radost!“ Dítě před chvílí drželo v ruce krajíc s máslem a medem, a ten se mu rozplácl na zem. A jak se leklo, ještě do toho ťáplo. Naše „pochvala“, pronesená patřičně jedovatým tónem, vnese do jeho duše zmatek. Stejně tak jako tatínkovo bodré: „Tak se pochlub, pitomče,“ kterým neuměle skrývá chlapské dojetí z krásného vysvědčení prvňáčka. Jenže kluk, který mu pyšně nese ukázat samé jedničky, se rozbrečí – táta ho vidí jako pitomce.
 
4. POCHVALU OD TOHO, KDO CHVÁLÍ MÉNĚ, SI DÍTĚ CENÍ VÍC
Většinou tuto výchovnou smetánku slízávají tátové, se kterými je dítě méně často než s mámami. Pokud muž (v některých rodinách je pochopitelně model obrácený – chválí víc táta než máma) umí s pochvalami „dobře hospodařit“ a s ženou jsou ve výchovných metodách jednotní, docílí úžasného efektu.
Obejdou se takřka bez dárků.

5. VĚCNÉ DÁRKY AŽ NA KONEC
Dítě by je mělo mít spojené s něčím mimořádným, jako jsou Vánoce, narozeniny atd. Nebo neotřelým a slavnostním, rozumně úměrným dobrému skutku, prospěchu…
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Betynka na Facebooku


Nejčtenější články