„Každé dítě je jiné,“ ocitovala jsem jí poučku, kterou mám stejně jako mnoho jiných matek zažranou pod kůží. „Tobě se to říká, ty už jsi za vodou,“ posteskla si. Má vlastně pravdu, pomyslela jsem si v duchu, protože nahlas bych to snad ani přiznat nemohla. I já jsem se však ještě před pár lety strachovala, jestli ten náš kluk není nějak mimo. Už jako malý se bezhlavě vrhal do každého sportu. A jakmile k němu přičichl, šmahem přeskočil mezi „zasvěcené“.
Honza talent, Lenka pekáč
„Ten Honza se ale potatil,“ říkali všichni. A můj manžel, který trávil každou volnou chvíli v tělocvičně nebo na hřišti a ještě stihl trénovat drobotinu v tenise, z něj byl pochopitelně paf. Zato Lenička, která přišla na svět dva roky po něm, nejraději sedávala někde v koutku začtená do knížek. Marně ji tatínek lákal na kurt a strkal do ruky raketu. Během chvilky s pláčem prchala z antuky. „Jak mám z té holky něco udělat, když se ti schovává za sukně,“ zlobil se. Ve mně ovšem také kypěla krev: „Ty zase můžeš za to, že je Honzík naprostý ignorant.“ Tím jsem narážela na to, že pětiletý hošík ve školce na otázku, co sežral vlk, paní učitelce odpověděl, že tenisové míčky. A to přesto, že jsme tuto pohádku dětem před spaním mnohokrát vyprávěli.
Spory o tom, kdo je a kdo není barbar, končily vždycky stejně. Manžel odmítal pochopit, že dcera je „dřevo“, pro které je raketa mučícím nástrojem, já zase, že kniha je pro mého syna tabu. A děti? Ty si dělaly stejně všechno po svém. A nám podobně jako jiným rodičům nezbylo než pochopit, že jim musíme dát šanci, aby si našly vlastní parketu.
Rodiče často nemohou a nechtějí pochopit, že zatímco jedno je ve svém živlu, když může běhat venku, druhé je tajnosnubné a z bytu jej nedostanete ani párem volů. Co pro jeho mámu a tátu znamenala knížka, je pro něj dnes počítač, který nedokáže jen tak opustit. Poskytuje mu všechno – informace, dobrodružství, kontakt s kamarády, i ty tisíckrát zatracované počítačové hry.
Pohyb je zdravý. Vzdělání je potřeba. Moudrá slova. Používáme je tehdy, když ratolesti nenaplňují naše představy. Ale těžko můžeme očekávat, že jejich význam pochopí malé děti, když se to ani dospělým často nedaří. Proč potomka nutit, aby kopal do mičudy, když ho to netěší. Třeba by raději šel s tátou a mámou do ZOO nebo zkusil, jaký je svět z koňského hřbetu. A cesta toho druhého může vést od knížek o sportovních idolech k zájmu o historii. Cesta je prostě někdy spletitá a plná kompromisů. Ale pokud mají rodiče trochu rozumu, dokážou se vždy vcítit do představ svých děti.