„Ta dámská jízda mě přišla draho,“ ohlíží se na dvoudenní akci s kamarádkami Leona. „Chtěla jsem se trochu odreagovat, zažít i něco jiného než přebalování, koupání a krmení... Nakonec jsem z toho nic neměla. Pořád jsem na ni musela myslet. Přijela jsem domů a ona mě nechtěla.“ Ona je Jolanka – jedenáctiměsíční miminko, které na mámě dost visí. Při nedělním návratu ovšem dávala najevo svou nevoli. Na mámu hleděla, jako by ji nikdy předtím neviděla. Odstrkovala ji. Schovávala se za tátu a vinula se k němu. „Teprve večer mě vzala na milost. A já si uvědomila, že mi krásné zážitky za Jolančino odmítání nestojí.“
Proč mě nechce?
Byla Jolanka nazlobená, že ji máma nechala osudu, nebo ji jen zradila „paměť“? Že by zapomněla na nejmilovanějšího člověka, kterého zná? Podle psycholožky Evy Pavlíkové se toho o paměti miminek ve skutečnosti zase tak moc neví.
„Odpověď na tuto otázku bude spíš souviset s tím, jak se vytváří citová vazba dítěte k člověku, který o ně převážně pečuje – tedy nejčastěji k mamince. Zažívá-li jistotu a bezpečí, je zpravidla dobře vybavené, aby bez újmy překonalo změny v obvyklých rituálech.“
Separační reakce je závislá na temperamentu dítěte
V prvním půlroce prý miminko většinou výměnu pečovatelů přijímá vcelku dobře. Mezi sedmým až devátým měsícem začíná zřetelněji odlišovat svoje a cizí lidi. Je-li zvyklé být hlavně s maminkou, může na její odchod a náhradu někým jiným reagovat dramaticky. „Nejprve pláče, potom rezignuje – přejde do apatie a teprve po nějakém čase je schopno navázat vztah k ‚novému‘ člověku,“ zdůrazňuje Eva Pavlíková. „Tento jev se označuje jako separační reakce. Síla jejího projevu je závislá i na temperamentu, na zkušenosti dítěte s podobnými situacemi a na tom, co prožívá rodič, když od něj odchází. Jeho vnitřní obavy se na ně mohou snadno přenést.“
Intenzivní kontakt s miminkem od narození? Zůstane v paměti do konce života
Jak píše v knize Výchovné maličkosti psycholog Václav Mertin, pokusy se zvířaty ukázaly, že jejich schopnosti a dovednosti – třeba naučit se chodit v „závěsu“ za svým pánem – se vytvářejí a upevňují v kratičkém období zvýšené citlivosti. Tomu se říká vtištění. Propásne-li se, není možné je vytvořit. A to platí i u dětí, i když se neví, kolik času máme k dispozici. Události a poznatky z dětství vstupují do paměti s největší pravděpodobností v etapě, kdy má mozek jen minimální zkušenosti se světem, a tak vše nasává jako houba. Proto se Václav Mertin přimlouvá za intenzivní kontakt rodičů s dítětem od prvních dnů života. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že jak vy sami, tak i vaše podněty v jeho paměti zůstanou do konce života.
Kdo je ten cizí pán?
Mnohého tatínka – a živitele rodiny – práce často odvádí z domova. Nebo brzy odjíždí do práce a vrací se pozdě – dítě už spí. „Ve dne“ ho možná vidí jen o víkendu. Je to dost často, aby si ho miminko zapamatovalo a nechovalo se k němu jako k cizímu člověku? Jak se na to dívá psycholožka Eva Pavlíková? „Model současných, většinou malých, nukleárních rodin úplně šťastný není. Tatínek bývá v práci. S dětmi tráví většinu času maminka. Stereotyp a únava, které tuto situaci nutně provázejí, ve výsledku neprospívají nikomu. Děti se na matku nezdravě fixují a otec se stává ‚cizím pánem‘ ve vlastní rodině. Pokud věnuje dětem čas aspoň o víkendu, je to prima, ale miminka nerozeznávají všední dny a svátek. Žijí přítomností – pro ně je důležité teď a tady. Možná proto jsou jejich aktuální reakce tak negativní a pro rodiče někdy těžko k pochopení.“