Jestli jste někdy sledovali na televizním kanálu Markýza seznamku Srdcová sedma, jistě jste často zaznamenali jeden jev: Seznamují se tam hlavně rozvedené maminky s jedním nebo i více potomky z prvního manželství. Když jim je muž nesympatický… svedou to většinou na to, že neprojevili dostatečné nadšení k jejich dítěti. Pomiňme teď trochu fakt, že nejsou upřímné. Většinou se jim ten muž nelíbil kvůli úplně jiným věcem – ale někdy se trefí.
Matka vnímá své dítě jako úžasně roztomilé, muž se od první sekundy vnitřně naježí, protože i když mu nic neudělali, lezou mu na nervy, jsou mu odporní... Takový vztah by byl pochopitelně už od počátku odsouzený k nezdaru a je dobře, že vlastně ani nezačne. Jenže je normální, když podobnou špatně skrývanou antipatii pociťuje táta k vlastním ratolestem?
Brána do srdce
Je a není. Otec je vždy nejistý… Za tímto prověřeným rčením se skrývá i tvrzení moderních psychologů. A skutečnost, že muži na rozdíl od žen, kterým dítě roste v těle, potomka nemilují automaticky. Přijmou je… jen když sami chtějí. Jejich vztah k synovi nebo dceři není pudově daný, ale vyvíjí se. Laicky řečeno: i když už je dítě počato, muž se teprve rozhoduje, jestli ho bude mít rád, nebo jestli ho zavrhne. Jde o podvědomou instinktivní reakci. My ženy se hned nemusíme čertit. Pokud muž není asociál nebo nezodpovědný, nedospělý egoista (nebo jsme na něj neušili boudu v podobě tajného vysazení antikoncepce), většinou potomka citově akceptuje velmi brzy.
Tady leží i vysvětlení, proč se některý „nepokrevní“ táta chová k vyženěnému potomkovi lépe než vlastní: prostě se mu „vešel do srdce“.
Aleš (z pochopitelných důvodů si nepřeje jmenovat plným jménem)
manager, ženatý, 2 děti
Když mi bylo dvaadvacet, otěhotněla se mnou jedna osmnáctiletá holka, se kterou jsem chodil, ale zase až tak vážně jsem to nebral. Měl jsem jiné plány než vozit kočár. První pocit po její zprávě? Že jsem si podělal život. Okamžitě jsem ze vztahu vystřízlivěl. Jako matka mých dětí, které jsem určitě chtěl, ale někdy, jednou… mi vůbec nepřipadala... vhodná. Najednou jsem na ní viděl různé chyby a vady (to jsem jí pochopitelně neřekl). Kdyby na to přišlo, rozhodně bych se s ní oženil, zas takový hajzl bych nebyl... Naštěstí pro mne, její rodiče nepřipustili, aby nestudovala, a tak šla na potrat. Na ten jsem pochopitelně finančně přispěl.
O pár let později jsem potkal svoji pravou lásku, vzal si ji, mám s ní dvě bezvadné holky… a občas si na tuhle nešťastnou lásku vzpomenu. Co mi otcovství vzalo? Možnost přispat si o víkendu, finanční bezstarostnost, musím dělat milion věcí, které bych kvůli nikomu než dětem nedělal. A dalo… větší úctu a respekt k ženám a k životu. Dospělost. Takže mi víc dalo, než vzalo.
Ladislav Novozámský
manažer Hudebního divadla dětem, ženatý, 3 děti
Jako dospívající i právně dospělý jsem byl poměrně dlouho pevně rozhodnutý se neženit a nemít děti, a uchránit tím život svůj i jiných od toho vzniklých nepříjemností a trápení. K tomuto poznání jsem dospěl svým zjednodušeným pohledem, jímž jsem vnímal rozpadající se manželství ve svém okolí včetně vlastních rozvedených rodičů.
Toto rozhodnutí jsem si udržel do té doby, než jsem poznal svou ženu Michaelu. Oženil jsem se v pětadvaceti letech. Pak jsem si děti přál hlavně já. Musím jen ve zkratce zmínit tehdy pro mou ženu a později i mne nepříjemnou skutečnost, že tímto splněným přáním nadlouho mé povědomí a aktivní zájem o děti končily, ale protože se to netýká zadané otázky: „Co mi otcovství dalo a vzalo“, zmiňuji tento nechvályhodný fakt jen okrajově.
Takže co mi otcovství dalo? Nyní, po devatenácti letech manželství a otcovství, mám pocit, že otcovství je mnohem více, než co bych mohl shrnout do několika vět, zejména když si jako jejich autor jsem moc dobře vědom, že jsem sám jako otec příliš nezabodoval. A co hůř, že jsem si své otcovství neužil zdaleka tolik, jak mi jím samotným bylo nabízeno.
Před pojmem otcovství mám nyní respekt. Pokládám ho za velmi důležitou a nelehkou zkoušku, kterou muž, který se otcem stává, podstupuje.
Otcovství mi postupně dalo řadu uvědomění si neopakovatelné vzácnosti okamžiků. Čas, který mám jako otec vymezen, je v každém období jiný, a nikdy se už nebude opakovat. Aktivní role otce je pro každé dítě podstatná. Na otci záleží i fungování vztahu mezi manželi, a vytváření jistoty domova.
Odpovědět na otázku, co mi otcovství vzalo, mohu jednoduše: Vzalo mi egoizmus.
Pavel Klobouček
lékař u záchranné služby, ženatý, 3 děti
Rodina mi vzala všechno a dala také všechno. Určitě mi vzala bezstarostnost, lehkost. Někdy leze na nervy, někdy bych děti, hlavně nejstarší dceru, která jde do puberty, roztrhl jak hada. Někdy, když to řeknu jemně, nerozumím manželčiným myšlenkovým pochodům. Ale neumím si život bez nich představit. Otcovství dalo všemu, co dělám, smysl. Přitom se mi do ženění s manželkou Simonou vlastně nechtělo. Po sedmi letech chození na mne zatlačil tchán, jak to tedy bude dál. Je to „honička“, občas trpím – asi jako většina zdejších mužů – i nervozitou, že své blízké finančně nezajistím, jak bych si představoval, ale samotnému by mi bylo smutno...