Co je skrytá vulgarita?

„Mami, dej mi čokoládu,“ řekne šestiletý Vojtěch pěkně zostra. „A co takhle poprosit?“ opáčí maminka. „Proč? Vždyť tatínek tě taky neprosí, když chce, abys mu dala večeři!“
Co je skrytá vulgarita?
Možná vás překvapí, jak je skrytá vulgarita nebezpečná. Ale pokud vychováváte své děti v emocionální blízkosti, otevřeně, hezkým a laskavým způsobem, netřeba se jí bát.

Bez „kouzelných slov“
„Vulgarita v rodinách by se dala rozdělit do dvou kategorií,“ říká psycholožka PhDr. Tamara Cenková a pokračuje: „První z nich je tak- zvaná otevřená vulgarita, se kterou se setkáváme běžně. To znamená používání sprostých slov, která se nám tu a tam vloudí na jazyk, když jsme třeba rozčílení. Podle mého názoru je méně nebezpečná než druhá – skrytá forma vulgarity, jež se pohybuje na emoční úrovni. ‚Podej mi tu vodu,‘ řekne otec matce takovým tónem, že se z obyčejného požadavku stane cosi vulgárního. Nikomu v rodině nepřijde, že by to tak nemělo být a že by se měla používat slova, jako je prosím a děkuji. A protože vše začíná v rodině, děti si to berou jako normu svého chování.“

Nezametat pod stůl
Většinou se vstupem do první třídy děti začínají říkat hrubé výrazy, o kterých ani neví, co znamenají… „V rodině, kde se nepoužívá skrytá vulgarita, to znamená, kde jsou lidé k sobě slušní, tak pokud dítě přinese domů sprosté slovo, které v rodině není běžné, rodiče se k tomu postaví zodpovědně. Otevřeně mu vysvětlí, o co se jedná. Dítě to pochopí a nenapadne ho slovo používat. Naopak v rodinách, kde si lidé nejsou emočně blízcí a kde je od začátku skrytá vulgárnost, tak rodiče na dítě direktivně spustí: ‚To neříkej!‘, aniž by mu vysvětlili, co výraz znamená. A co udělá dítě, když má před sebou něco, na co se rodiče takhle kohoutí? Použije to pokaždé, když na ně bude naštvané a bude jim chtít ublížit. Pokud se skrytá vulgarita táhne rodinou, mají děti vypěstovaný cit pro to, jak druhého zranit. V podstatě tady platí následující. Abychom se doma vyvarovali sprostým a hrubým výrazům, tak by se dítě odmalička nemělo vyvíjet ve skryté vulgaritě,“ zdůrazňuje PhDr. Tamara Cenková.

Jak se vyvarovat vulgarity?
Dítě nás kopíruje.
 
Chováme-li se k sobě hezky, dítě se k nám bude také hezky chovat.
 
Pokaždé dítě vyslechneme. Nevadí, když to nebude hned a hovor přesuneme na vhodnější dobu.
 
V případě, že se do naší rodiny dostane slovo, které nepoužíváme, probereme ho s dítětem.
 
Pokud je náš potomek svědkem situace, na kterou není zvyklý – situaci rozebereme a vysvětlíme, proč se ti lidé tak chovají.
 
To, jak se chováme ke zvířátkům, je i náš projev vůči slabším lidem (dětem, starším občanům, handicapovaným lidem).
 
Když dítě přijde ze školy, položíme mu ne jednu, ale dvě otázky, tedy obligátní: „Jak bylo ve škole?“ a dále také: „Co tě překvapilo, vyvedlo z míry?“, abychom ho donutili se nad daným problémem zamyslet.
 
Dítě si všímá, jak se chováme ke svým rodičům. My si zase všimněme, jak toto naše chování opakuje vůči nám.
 
Dítě nás zrcadlí ve všech sociálních situacích.
 
Jsme to my rodiče, kteří vytváříme jeho emocionální stabilitu.

Pokud je mezi rodiči běžné poděkovat, poprosit, dát si pusu na dobrou noc, dále při příchodu či odchodu, přijde to dětem normální. A do svého učicího procesu – který je velice výrazný do šesti let věku – to zcela přirozeně zakomponují.

PhDr. Tamara Cenková

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře