Co dělat, když zazlobí?

Jak se správně zachovat? O tom si povídáme s několika zkušenými maminkami.
Co dělat, když zazlobí?
Určitě znáte situaci, kdy jste vy i dítě unavení a zatímco vy se dovedete ještě jakžtakž ovládnout, u jinak hodného dítěte nastoupí chování, které vás zaskočí. A ještě na veřejnosti! V takovém okamžiku může děťátko dát najevo svůj postoj nejen křikem, a to klidně v obchodě mezi lidmi. I když v danou chvíli není rodičům hej, s odstupem času se na takovou zkušenost vzpomíná s úsměvem. O tom, jak se dají „krizové zlobící situace“ zvládnout, jsme si povídaly se čtyřmi kamarádkami.

V každém případě, když si dítě postaví hlavu, nechce poslechnout, nebo se začne vztekat, je dobré zachovat klid. Na tom se shodují všechny a hned dodávají, že to není vůbec lehké. Určitě se v tu chvíli nesmí dítě bít ani na něj křičet, či vyčítat. Naopak musí vědět, že i ve chvíli, kdy samo moc dobře neví, co se s ním děje, je maminka s ním. Klidně na něj mluvit, obejmout ho, převést jeho pozornost na něco úplně jiného, co ho zaujme. Je to náročné, zvláště když je kolem třeba i někdo, kdo chování dítěte neopomene nahlas okomentovat. Proti tomu je třeba se obrnit, shodly se maminky...

Daniela P. (36), maminka Jany (11) a Vojtěcha (3)
Před půl rokem si Daniela prožila velkou starost. Malému Vojtíškovi se udělala vodní kýla na varlátku, při dohodnutí termínu poměrně banálního zákroku se ukázalo, že zmíněný stav je důsledkem vážného onemocnění ledvin. „V nemocnici jsme nakonec strávili přes měsíc, Vojtíšek podstoupil léčbu kortikoidy. I když je velmi živý, pobyt a všechna vyšetření zvládl skvěle.“ Danka se ze všech sil snažila, aby přes den vytvořila co největší pohodu a byla veselá. Říká, že si v kritických dnech nechávala slzičky a obavy na noc, kdy syn spal. Jeho stav se brzy zlepšoval. Až na to, že… „Jednoho dne začal říkat sprostá slova. Ta slova, u kterých jsem mu vždycky říkala, že jsou ošklivá a že se neříkají. Když tak spustil před velkou vizitou, měla jsem pocit, že se hanbou propadnu. Pan primář ale řekl, ať se nezlobím, že jak to přišlo, tak to odejde. Od té chvíle jsem si na to vždycky vzpomněla a Vojtíškovi v klidu opakovala a opakovala, že se to neříká.“ Jakmile se Daniela s Vojtou vrátili domů a léčba skončila, Vojtíšek mohl mít zase více pohybu a jiných aktivit, po „ošklivých“ slovech byla veta.
 
RADA Daniely: Trpělivost a zase trpělivost. Zvláště v okamžicích, kdy je děťátko vystaveno těžké zkoušce. Může najít zvláštní způsob zlobení, který ale po návratu do normálu „odejde“.

Radka Š. (26), maminka Adélky (8) a Marušky (2,5 roku)
Jestli je pro někoho utrpení jít k zubaři, tak pro Radku jsou to nákupy. Ostatně mezi kamarádkami je pověstná jako milovnice zásilkových služeb. Zvláště jeden úplně malý nákup se jí nedávno opravdu vydařil… „O víkendu jsme si s manželem a holkami udělali výlet, a jelikož měla Maruška před odjezdem domů hlad a žízeň, zašla jsem s ní do zeleniny pro banán a pitíčko. U pokladny uviděla sladkost a řekla, že ji chce. Odpověděla jsem jí, že dnes už měla a že to stačilo. Začala se vztekat, já jsem neustoupila, tak si lehla na zem mezi přenosky s ovocem.“ Danielu moc zajímala Radčina reakce, protože podobně se zachovala její dcera Jana, když byla ve stejném věku. „Cítila jsem pohledy všech kolem. Nejdřív jsem se snažila jí v klidu domluvit, ale nezabralo to. Tak jsem ji prostě bafla ze země a odnesla.“ Radka necítila, že by v tuto chvíli měla nechat Marušku samotnou, třeba se slovy: tak si tady zůstaň, já jdu domů. „I když vím, že to tak často rodiče dělají a zabírá to,“ dodává Radka. „Její chování vzniklo z únavy a sama si s ním nevěděla rady. Nějak podvědomě jsem ji k sobě přitiskla, aby věděla, že jsem na ten její problém tady s ní.“
 
RADA Radky: V takové chvíli nemá cenu dítě fyzicky trestat ani na něj křičet. Když vidím, že se s dítětem nedomluvím, ani s ním nepohnu, tak ho prostě vezmu, jakoby něžně „přeperu“. Ale úplně nejlepší je upoutat jeho pozornost něčím jiným.

Jitka F. (33), maminka Natálky (6) a malého Adámka (1,5 roku)
Jitčin manžel je přes týden pracovně mimo domov, takže každodenní zápřah je zcela a jen na Jitce. V tom ji tedy kamarádky obdivují. Ráno všechno doma zpacifikovat, naložit děti do auta, odvézt Natálku do školy. Dopoledne se věnovat Adámkovi, v poledne vyzvednout školačku a honem na kroužky, poté úkoly, hry s dětmi a tak dále. A když už si chce „utrhnout“ aspoň hodinku týdně na tenis, který ráda hraje, a dohodne si, že ji Adama povozí v parku za kurty babička, ten spustí na celý areál – k nelibosti všech hrajících – a nechce se pustit mámy. „Poprvé jsem změkla, protože mi malého bylo líto, a vzala si ho od babičky nazpátek.“ „A podruhé?“ ptají se kamarádky téměř jednohlasně. „Nejdřív jsem zavolala kamarádce, která obdobný problém také řešila. Poradila mi tento fungující postup. Nejdřív jsem se domluvila s babičkou, že k nám v týdnu přijde na návštěvu, abych ji mohla na chvíli nechat s Adámkem samotnou. Začali jsme si spolu hrát, já se vytratila a hned se zase vrátila. Po chvíli jsem zase odešla, vrátila se o malinko později, nakonec jsem malého nechala s babičkou na delší čas samotného.“ Tuhle návštěvu si ještě párkrát zopakovali a po čase nebyl problém Adámka předat babičce i na tenise.
 
RADA Jitky: Pokud je dítě hodně fixované na maminku, musí se postupovat citlivě a chce to čas. Také je třeba ochota babičky nebo osoby, která ho má převzít na hlídání, protože bez té by to nešlo.

Pavlína (25), maminka Martina (7) a Emičky (3 roky)
Pavlína nejprve všem kolem sebe vyprávěla o kamarádce, které její malý syn odmítal jíst, tak ho honila se lžící po celé místnosti, aby se najedl. „Takovou chybu jsem nechtěla nikdy udělat. Přesto mi malá Ema jednu dobu trochu s jídlem zlobila. Byly jsme na dovolené, ona na celou jídelnu začala protestovat, že jídlo nebude, že chce nejdříve bonbon, který měla v kapse tepláčků. Nechtěla jsem jí ustoupit, protože vím, k čemu to může vést.“ Jak si s tím Pavlína poradila? Řekla malé Emě, že si bonbon bude moct vzít, až jídlo sní. Ona si ale stále vedla svou. „Zvolila jsem kompromis. Chtěla jsem dodržet to, co jsem řekla, přitom malé trochu v její krizi ulevit. Navrhla jsem jí, že ji nakrmím. Na to přistoupila a celkem zábavnou formou jsme to překlenuly. Když se tato situace opakovala, snažila jsem se zase cestou malého ústupku dosáhnout svého.“
 
RADA Pavlíny: Při jídle zlobí děti asi nejčastěji, proto je namístě důslednost. Hlavně nedávat dětem pamlsky před nebo během jídla, a také je nezvykat na motivaci typu: když to hezky sníš, dostaneš…

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře