Miminku je pomalu rok, ale porod vám pořád straší v hlavě. „Prosím tě, ty naděláš,“ utrhne se na vás manžel, když už s ním po padesáté probíráte, jak se na vás lékař při porodu rozkřikl. „Kdybys nebyla hysterická, nechal by tě na pokoji,“ ztratí najednou trpělivost. Původně vás litoval, že se vám stala křivda. A vy, jak jste rozjetá, odpálíte smeč: „Kdybys porod stihl, viděl bys, jak to bylo.“ Možná, že by byl stejně vyplašený jako vy sama. A třeba by to vyšlo a vy byste se díky jeho podpoře nemusela řadu měsíců po narození dítěte nimrat ve svém „porodním zážitku“.
Proč se vlastně některé ženy nemohou zbavit chmur, které je přepadají při pomyšlení na porod, i když byl v očích ostatních normální? Vždyť všechno dobře dopadlo. Dítě je zdravé, ani vám nic nechybí – tak to aspoň vidí rodina i kamarádky, které už vašeho hororu, jenž podle nich ani žádným hororem nebyl, mají pomalu plné zuby.
Nejde jen o mě, ale i o dítě
Podle psycholožky Elišky Kodyšové však je to, že se k porodu, i když dobře dopadl, ženy nějakou dobu vracejí, úplně normální. „Porodní zážitek je intenzivní zkušenost. Má tělesnou i emoční sílu, která je smete. Všechno, co se jim v tu chvíli děje, se jim vtiskne do paměti: celá léta si pamatují, že je někdo při porodu pohladil, řekl jim, že to zvládnou, ale také, že porod neprobíhal hladce, nebo že se k nim někdo nechoval empaticky.“
„Ale když já jsem chtěla pěkný porod…,“ říkáte si. Kdo by nechtěl. Rozhodně se podle Elišky Kodyšové nedá říci, že by ženám připravujícím se k porodu šlo jen o „hezký zážitek“. „Přání mít porod bez rutinních zásahů a s pečující podporou není jen sobeckým přáním hezkého zážitku, ale i z touhy udělat pro dítě to nejlepší. Zvládnutí přirozeného porodu ženu psychicky připravuje na náročnost rodičovství a těsně po něm je maminka s miminkem nejlépe připravena navazovat spolu vztah.“
Když já jsem chtěla rodit jinak
„Měla jsem porodní plán, ale ten se mnou nikdo neřešil,“ vrací se ke svému „rození“ Alena. Ale pak se to prý zvrtlo. Byla rozladěná, skoro naštvaná. Nemohla se radovat z dítěte. A proč jim to neřekla? „Ani nevím, snad že jsem byla hrozně nervózní.“ Nemůže její rozladění pramenit z toho, že „nedošlo na její slova“?
„Při porodu žena nemá kapacitu vymezovat se, pokud jí něco nevyhovuje. A těsně po něm ženy porod většinou řešit nechtějí. Jsou v euforii. Jsou rády, že mají zdravé miminko. Ale to je normální, je to logická reakce po náročném porodu. Navíc pod vlivem oxytocinu a prolaktinu nejsou nastaveny na to, aby za sebe bojovaly nebo se nějak vymezovaly. Až později přijde nespokojenost nebo zlost, že se to nestalo tak, jak si představovaly. Teprve po čase jsou schopny pojmenovat, co se jim nelíbilo.“ Že by to byl jediný důvod? Psycholožka Eliška Kodyšová se domnívá, že nikoli. „Zdravotníci jsou vnímáni jako ti, kdo mají moc. Podle toho se před porodem i po něm ženy chovají. Cítí, že jsou na nich závislé. Neozvou se, protože nechtějí vyvolat konflikt.“
Víte vlastně, co vám vrtá hlavou?
Na někom zanechá nepěkné stopy fyzická bolest, jiný se těžko vyrovnává se „špatným zacházením“. Často to jde ruku v ruce. Když je ale, jak říká Eliška Kodyšová, spojen nečekaný zážitek s psychickou podporou lékaře nebo personálu, s vysvětlením, proč se to stalo, rodička to nese lépe. Ale když dojde ke komplikacím a někdo se k ní chová necitlivě, zasáhne ji to mnohem víc.
Nimrání se v řadu měsíců starých zážitcích – má to vůbec smysl? Neodnese to i dítě, na které se moc těšila? „Stává se, že žena, která zažila traumatizující nebo hodně zraňující porod, má problém v navázání vztahu se svým dítětem. Pokud se při porodu stalo něco, co v ní zanechalo negativní stopy, pořád se tím musí zabývat a ochromuje ji to, dítě jí nepříjemné momenty může připomínat. Určitě by si o tom měla s někým promluvit. Jen tak může zjistit, co jí vrtá hlavou – co se stalo a proč, nějak si to pojmenovat, odpustit si a uzavřít to v sobě.“
Aby se rozptýlily pochybnosti
Někdy je těžké vystopovat, co vás vlastně při porodu potkalo. Radost z narození dítěte všechno přebije. Ale pak (ani sama nevíte proč) vás něco nutí, abyste se k těm pár hodinám vracela. Nemůžete-li se neodbytných myšlenek zbavit, zkuste si „porodní film“ s pomocí manžela, porodní asistentky, lékaře nebo psychologa promítnout znovu. Třeba přijdete na to, že jste psychicky rozlámaná „jen“ proto, že jste jako princeznička z pohádky ležela na malinkém hrášku, který vlastně zafungoval jako obrovský balvan. Možná se díky jeho nalezení rozptýlí pochyby, které jste nasbírala. Najednou zjistíte, že za nimi můžete udělat tečku. A konečně si mateřství vychutnáte.
Převzato z časopisu Betynka.