Ono se to řekne. Odlehčit vážné situace není jen tak. Ale pokud to rodiče zvládnou, tak stejným způsobem bude jejich dítě potom v životě řešit svoje problémy. Společně s psycholožkou PhDr. Tamarou Cenkovou jsme připravili další tipy, co dělat − nedělat, aby vám doma vyrůstal človíček se smyslem pro humor.
I nejmenší miminko pochopí úsměv. Všechny maminky a tatínkové dobře vědí, že když jsou dobře naladění, tak je miminko v pohodě. Když nemají dobrou náladu, miminko zlobí, otravuje, kňourá. Rodiče si myslí, že když jsou dítěti dva tři měsíce, tak nerozumí tomu, co je mezi rodiči. Ale… Jinou intonaci v hlase máme, pokud se mezi sebou bavíme mile, humorně, než když si nadáváme nebo se hádáme. Dítě sice nechápe podstatu slov, ale chápe výrazové prostředky. Pokud chceme, aby dítě bylo v pohodě, mělo hezký náhled na svět a naučilo se bojovat se složitými situacemi, tak bychom měli být v jeho přítomnosti na sebe hodní.
Dítě půjde a bouchne se hlavou o stůl. Co udělá maminka? Začne ho litovat? Ne, řekne: „No pojď sem, Vojto, pojď se podívat, nerozbil jsi hlavou ten stůl? Ne, nerozbil! Stůl je v pořádku!“ Dítě se tomu okamžitě začne smát a vlastně ho hlava ani nezačne bolet. Nebo takové to klasicky české „chytil jsi zajíce?“, když dítě upadne? Je znamením toho, že v našich rodinách smysl pro humor je, jen na to někdy přes všechny své povinnosti a uspěchanost zapomínáme… Přitom je tolik možností, jak i „bolístkovou situaci“ převést v žert. Každý stres nás vede k tomu, aby situace byla ještě horší. Ale když se na ni podíváme s nadhledem, mozek snadněji hledá řešení.
Klasická situace. Tatínek přijde unavený z práce a maminka si myslí, že v tom okamžiku by měl převzít péči o děti, kterým se věnovala celý den. Ale on si potřebuje aspoň půlhodinku odpočinout, aby nabral síly. I tady se může projevit smysl pro humor, kdy maminka například tleskne a zvolá: „Hurá, děti, tatínek je tady! Teď ho necháme hezky odpočinout, aby si s námi mohl hrát.“ Což je rozhodně lepší přivítání, než na něj všechno ihned navalit, a tím domů přivést nepohodu.
Dítě může být přítomno diskusi mezi otcem a matkou, když se řeší problém, ale musí to být s laskavostí. Děti mají vidět, že rodiče jsou schopni spolu komunikovat a vyřešit problém. S tím, že se na závěr obejmou, dají si pusu, řeknou si: „To byla super diskuse.“ Jenomže v rodinách jde většinou o to, kdo s koho − není to o diskusi, ale o boji. Dítě si potom řekne, že vlastně komunikace s partnerem je jenom o boji. Ale když budeme něco řešit ve stylu „mám tě ráda, záleží mi na tobě, chci se s tebou domluvit“, nebo s nadsázkou, dítě to tak bude cítit. Když dítěti ukazujeme, že lidi nejsou schopni se domluvit a vlastně mezi sebou jen bojují a jsou na sebe zlí, jak se může projevovat v dětském kolektivu, v němž dojde k diskusi o hračku? To rodiče mnohdy vůbec nedomýšlejí.
Smysl pro humor je v těch rodinách, kde jsou k sobě lidé laskaví a kde rodiče nechávají děti tvořit, nahrávají jim, aby mohly říct něco vtipného. Protože když tomu tak není, dítě to neřekne a jeho smysl pro humor se nerozvíjí. Je to totéž, jako když má někdo talent na tenis, ale na kurt ho nepustí…
Lechtání, bitky, polštářová válka patří k nejveselejším hrátkám. Někdy by si rodiče ale měli dávat pozor, že to, co udělají vůči dětem a chtějí je tím jakoby poškádlit, se může tak trochu obrátit proti nim… Jelikož dítě nemá odhad a nemá srovnání, tak to samé škádlení může od něj vyznít daleko hůře. Například v létě při kropení zahrady tatínek polije malého Fanouška. A on mu to v chladném podzimním dnu oplatí tím, že ho v nestřeženém okamžiku polije vodou z konvice. Může se tatínek na Fanouška zlobit, když mu před časem udělal totéž?...
Jak reagovat? S vtipem!
Nastíníme si běžnou situaci. Rodina je na výletě na hradě Zvíkov. Tatínek s maminku si sednou a pošlou Barunku, aby donesla jídlo. Barunka si ho nechá nandat na tác, jde, zakopne a upadne. Jak se zachovají rodiče? Varianta první: „Jsi hloupá, nešikovná! Teď máme po obědě, kvůli tobě!“ Varianta druhá: Tatínek se na to podívá a řekne: „Hm, dneska máme nařízenou dietu. Ještě že máme s sebou pití a tatranku.“ A může vyvolat situaci: „Odsouhlasíme dietu, nebo si koupíme nové jídlo?“ Protože ví, že to Barunka neudělala schválně…
To je běžná situace, za kterou rodiče děti většinou peskují. Ale které dítě to udělá schválně? Které dítě úmyslně rozbije hrníček? Které dítě schválně rozlije čaj? Bohužel daleko víc dáváme na hodnoty než na psychické ladění dítěte, které věc nechtě způsobilo. Vždyť každý z nás jsme jednou − když jsme byli malí − upadli, něco rozbili, a jak jsme se cítili? Stačí zavzpomínat… Naše reakce na „dětskou nehodu“ by měla znít: „Tak to půjdeme uklidit a příště už se to nestane.“ Dítě nebude ve stresu a příště už se to opravdu nestane. Pokud mu ale rodiče vynadají, dá se předpokládat, že ze stresu − „aby zase něco neprovedlo a rodiče se nezlobili“ − se mu to opět přihodí.