Znáte to. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Vezměte děti na dovolenou, dopadnete stejně. Je jedno, kam vyrazíte, a roli nehraje ani to, kolik vás to stálo. Vždycky to bude špatně, protože tam bude moc lidí/málo lidí, moc písku/ málo písku a samozřejmě slunce bude hnusně pálit nebo bude pořád pršet. Každopádně to bude moc daleko. A taky dost nuda.
Na pořádné dovolené navíc neprudí jen děti. Přidávají se bacily útočící postupně na všechny členy rodiny, stávkující auta nebo místní zloději, výsledkem čehož je mimo jiné stoupající rodinné a zejména partnerské napětí. Není divu, že psychologové označují dovolenou za jeden z největších zdrojů stresu, já bych jim to z fleku podepsala. A to cestuju ráda a mrzí mě, že na to nemám víc času a peněz. Zdravému rozumu navzdory bereme na cesty i děti, protože jinak nás mrzí, že jim ty zajímavé věci, co vidíme, nemůžeme ukázat.
Před pár lety jsme se s partnerem zamilovali do Barcelony, takže jsme tam následující léto vzali naše čtyři děti v předpubertálním věku. Dokonce jsme kvůli tomu koupili i auto z druhé ruky, do kterého jsme se vešli i se zavazadly. Auto to zvládlo skvěle, ale dětem se vlny ve Španělsku zdály trochu velké a barcelonské ulice zase horké (zvláště když jednomu z nich zloděj ukradl na městské pláži boty a bylo potřeba dojít alespoň do obchodu bez nich), nicméně spousta zmrzliny, vyhlídková lanovka a objev malé klidné zátoky daleko za městem to výrazně zlepšily. Bohužel, na malou pláž ústil i boční tunel z železniční trati, čehož využívali místní k okrádání plavců – my si ho všimli, až když v něm mizel mladík s naším batohem. A to to dopadlo ještě dobře, protože si všiml i on nás a spokojil se jen s telefonem a eury. Klíčky od auta a techničák s SPZ naštěstí zahodil. Jinak by si mohl na parkovišti nad pláží hezky posloužit.
Ani moře, ani zima
Možná si své dětství malujeme v růžových barvách a není pravda, že jsme byli vděční i za výlet na Kokořín. Jen upřímnost dnešních dětí je drtivější. Ze Španělska jsme se vraceli přes Francii a Švýcarsko – na parkovišti pod horou Mont Saleve se děti po milionté pohádaly o to, kdo nastoupí první, načež partner v poněkud vypjaté situaci pravil, že už toho má dost a jedeme okamžitě domů a už nikde nezastavíme na noc, natož na jídlo nebo záchod. Ženevskou scenerii jsme tak viděli jen z okénka za poněkud dusné atmosféry, která kupodivu povolila v několikahodinové zácpě směrem na Lausanne.
O rok později jsme si řekli, že vedra už bylo dost, a odvezli jsme potomky do Skandinávie – bohužel, švédské moře bylo moc studené. Krom toho děti rychle ustoupily od plánů spát ve stanech nadivoko v přírodě a prosily nás, ať to bereme přes kempy, protože nebudou přece nocovat někde, kde není záchod. Moc jsme je nedojali ani bílými nocemi a půlnočním grilováním na pláži, protože normální rodiče přece berou své děti do Egypta, kde se bez námahy najedí u švédských stolů.
Auto podrazák
Nakonec se do hry vložilo naše auto, kterému v dlouhé frontě na trajekt z Dánska do Německa během zpáteční cesty definitivně odešla baterka. Ukázalo se, že sice máme dvě oranžové vesty, ale kupodivu žádný výstražný trojúhelník, a už vůbec ne lano, na kterém by se auto dalo odtáhnout. Naštěstí nám ho půjčili, potupně nás odtáhli do závětří a my se vydali podél pobřeží hledat autoservis. Dopadlo to dobře, jeden byl asi dvě stě metrů od přístavu a ještě měli otevřeno. Přijet o pár hodin později, dáme si tam asi nocování v autě přes víkend. Navíc, taky nám auto mohlo zastávkovat vysoko ve švédských horách, třeba na té dvacetikilometrové prašné odbočce do laponské vesnice. Nová baterka sice vyšla o něco dráž než v Česku, ale děti si z toho odnesly poučku, že na severu i každý automechanik indického původu mluví skvěle anglicky.
Potom jsme si nějaký čas větší výpravy odpustili, ale před rokem nám otrnulo a my se rozhodli, že zase vyrazíme k moři. Ale aby to nebylo tak dramatické, vystačili jsme si s Chorvatskem, už proto, že k našim puberťákům přibylo batole. Některým rodinám možná takovou dovolenou nejvíce zdramatizuje fakt, že dojdou paštiky, ale my na to šli jinak – nejdříve jedno z dětí před odjezdem ulehlo v nemocnici s boreliózou, u moře se přes nás přehnala vlna kašle a bolesti v krku, k níž jsem přidala úpal, a poté nás domácí obvinil z demolice sprchového koutu. Vrcholné číslo dodalo auto, kterému se v dlouhém stoupání na nové dálnici uvařil motor. Zachovalo se ale slušně, zastavilo před šestikilometrovým tunelem a u motorestu, kde se dala nabrat voda do chladiče. Do Česka jsme se nakonec přes nocleh v Maďarsku a s pár zastávkami dostali, ale za Brnem už si auto postavilo hlavu definitivně. Nevadí, sbalili jsme, co jsme pobrali, a jeli vlakem. U vína v jídelním voze se na to člověk dokázal dívat i jako na historky, které se dějou někomu jinému.
Vše pro děti
Žádná z našich dovolených s dětmi nebyla tak pekelná jako ta, kterou rok co rok podnikají naši známí. Aby předešli dětské nespokojenosti, jezdí zásadně pouze tam, kam chtějí jejich potomci. Jeden zábavní park střídá druhý, mezi dva dny v Legolandu a tři v Disneylandu se vmáčkne ještě největší aquapark v Evropě. Nevím jak ostatním rodičům, ale mně podobné atrakce nahánějí hrůzu – asi nejsem dost hravá, a navíc se mi už od památné pouti u svaté Anny v Sudějově, kde jsem překombinovala žužu a houpačky, dělá špatně při pohledu na cokoli, co vozí lidi a divně se to hýbe.
Každopádně, letos chceme k moři zase. Nadále pohrdáme čímkoli, co organizuje někdo jiný. Vymysleli jsme si levnou dovolenou u Baltu, nostalgicky jsme se rozhodli pro Rujanu. Pak se ukázalo, že sehnat tam ubytování je dřina, a tak jsme požadavek na nízkou cenu vyškrtli. Další peníze jsme pro jistotu investovali do auta. A přesvědčujeme sebe i děti, že na tamních plážích je hezky, i kdyby náhodou jen pršelo a foukalo. Uvidíme…