Být vzozným dítětem, není jednoduché

Samé jedničky, skvělé výsledky ve sportu, nalajnovaná budoucnost… Mohou být takové děti šťastné? Nebo lze mluvit o syndromu vzorného dítěte?
Být vzozným dítětem, není jednoduché
Vzorňáci jsou dnes docela vzácní, ale jsou. Ve své podstatě je lze rozdělit do dvou skupin. První se dá velice snadno rozkrýt, protože se jedná o skupinu, kdy rodiče vyvíjejí na své potomky hodně velké tlaky. Ať tyhle děti udělají cokoliv, není to podle rodičů dostatečně dobré – vždycky mohou vykonat ještě víc. Děti z druhé skupiny vypadají naopak velice záhadně. Doma ani ve škole na ně netlačí a ony se přesto snaží být ti nejlepší. Ač se obě skupiny zdají zpočátku rozdílné, v závěru zjistíme, že tomu tak docela není.

Lepší než já
Hodně rodičů se snaží přes svoje děti dosáhnout toho, co se jim samotným v životě nepodařilo, ať už se to týká vzdělání, sportu nebo jiné činnosti. „A místo toho aby vedli děti ke šťastnému životu, směřují je do vlastních představ. To je dost hrozné. Například pokud maminka chtěla být lékařka, a nepodařilo se jí to – je třeba ‚jen‘ zdravotní sestrou – tak se snaží svou holčičku – přesto, že ona by radši jednou byla třeba u koní nebo kosmetička – přesvědčit, aby se ve škole snažila, aby mohla jít na gympl a dál studovat medicínu. Holčička se snaží, protože je ‚vzorňák‘ a chce splnit její očekávání. Nebo tatínek – tenista, usiluje ze všech sil, aby to jeho syn daleko dotáhl. I když ten by radši hrál fotbal… Takové děti jsou chudáci. Rodiče si neuvědomují, že když své potomky uvedeným způsobem směřují, tak jim vlastně odnímají osobnost. Děti nežijí svůj vlastní život, ale žijí život rodičů,“ vysvětluje PhDr. Tamara Cenková a dodává: „Pokud se k tomu přidává ještě nějaká přísnost, tak děti nejsou do života připravené, protože se neumějí samy za sebe rozhodovat. Jsou vzorné, všechno plní, ale jenom na základě toho, že dostanou příkaz. Je to jako by si sedly do vlaku, který s nimi někam směřuje, místo toho aby nasedly na kolo a šlapaly podle svého tempa.“

Chytřejší než já
U rodičů, u nichž je vzdělání na prvním místě, může být velkým zklamáním, že dítě jejich inteligenci jaksi nepodědilo. „Ano, vzdělaní rodiče mnohdy nemohou pochopit, že když se jim smíchaly geny, tak nemusí mít geniální dítě. Těžko chápou i to, že porucha učení (dyslexie, dysgrafie a tak dále) není porucha intelektu. Nejsou schopni se s takovou situací vyrovnat a okamžitě hodí svoje dítě do škatulky: proč my, tak inteligentní, máme tak hloupé dítě?“ říká doktorka Cenková a pokračuje: „Někteří vzdělaní rodiče, ale třeba i rodiče – sportovci, umělci, si myslí, že dítě musí jejich vlohy automaticky podědit, ba co víc, že je má zesílené. Ale ne vždy to bývá pravdou. Přesto tito rodiče tlačí děti do svých způsobů učení, zájmů, do ‚svých kolejí‘ a dělají z nich ‚vzorňáky‘. Bylo by dobré jim říct, že pokud jejich potomkovi nejde to, co šlo jim, tak má určitě talent na něco jiného. Jejich dítě má dobrý genetický základ, ale možná že tím, jak se zkřížily vlohy tatínka a maminky, se u něj objevily jiné předpoklady, které jsou zatím skryté.“

Vzorná celá rodina
Dobře to známe. Pokud se vyvíjíme v nějaké rodině, tak jsme na určité rituály, které v ní probíhají, zvyklí. Přijdou nám normální a přijímáme je za své. Ve výše uvedených rodinách je normální, že jsou všichni „vzorní“, že jsou všichni pod tlakem. Ale co když se tu objeví dítě, kterému se daný stav nelíbí a chce rozlomit vytvořené mantinely? Co udělá? „Začne zlobit. Protože ve vzorných rodinách často scházejí emoce, tak i negativní pozornost je lepší než žádná pozornost. A zlobení je nejjemnější formou, kdy dítě na sebe upozorňuje a říká: ‚Já nepojedu ve vašich kolejích, já nebudu vzorné dítě, já jsem prostě osobnost.‘ Těžší formou upoutání pozornosti je, že dítě začne být neustále nemocné: ‚Když jsem nemocný(á), tak se mi maminka věnuje.‘ V těchto případech by si rodiče měli uvědomovat, jak jejich dítě svou osobnost projevuje. A také to, jak se oni, coby vzorné děti, nemohli projevit. Měli by být rádi, že někdo chce konečně tuto linii nabourat,“ zdůrazňuje PhDr. Tamara Cenková.

Chci být nej!
A teď už ke zmíněné skupině „tajemných vzorňáků“, kteří sami od sebe chtějí mít samé jedničky, touží být nejlepší ve sportu, v kreslení. „Jedná se většinou o úzkostné děti a hlavně pak děti, které se bojí proher. Jejich rodiče tvrdí, že je nikam netlačí, že je to jejich rozhodnutí. Ale v těchto rodinách je jakýsi zakuklený příběh, který lze nazvat ‚prohra se neodpouští‘. Všechno, co není lepší než průměr, je tady špatné,“ říká doktorka Cenková. „V uvedených rodinách funguje to, že běžné věci – tedy dobré známky – se berou naprosto automaticky a když přijde dvojka nebo trojka, neopomenou rodiče, kteří jinak dítě do dobrých známek netlačí, prohodit negativní průpovídku ve stylu: ‚No prosím tě!‘ Děti, které nejsou dostatečně sebevědomé, tak než by takové poznámky poslouchaly, snaží se jim vyvarovat. Na okolí to působí, že rodiče na své potomky nevytvářejí tlaky, ale oni v podstatě jemnými, neznatelnými impulsy formují dítě do role ‚vzorňáka‘.“

Jenom úspěch?
Když to shrneme, tak děti z první skupiny „vzorňáků“ nejsou na úspěchy vlastně vůbec připravené. Nad druhou skupinou zase díky emočnímu rejpání rodičů neustále visí katastrofa neúspěchu. „Rodiče by měli udělat jednu zásadní věc: změnit postoj k úspěchům a neúspěchům vlastních dětí. Pokud jsou jejich děti úspěšné, tak by měli jejich úspěchy oslavovat. Chválit je, být nadšení z toho, jak dětem věci jdou. A pokud se děti setkají s nějakým neúspěchem, tak jim říct: ‚V íš co, tolikrát jsi měl úspěch, tohle určitě také zvládneš, protože my ti věříme!‘ Dát tam emoce ve smyslu, že každý jsme jen člověk a máme právo na omyl. Mnoho rodičů rychle zapomíná na to, jakým způsobem vnímali neúspěchy, když byli dětmi. Nechtějí, aby jejich potomci byli nešťastní, a tak se snaží z nich udělat jen a jen úspěšné lidi. Ale to nejde,“ uzavírá PhDr. Tamara Cenková.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře