Budu tvůj nový táta

Pokud maminka své dítě jakéhokoli věku žádá, aby jejího nového partnera bral jako svého NOVÉHO OTCE, je to obrovský nárok zavánějící průšvihem.
Budu tvůj nový táta
I miminka totiž nezaměnitelně vědí, komu patří tohle jedinečné oslovení. Být „mámou“ a „tátou“ není převlek, který jen tak vyměníme jako kostým na maškarní.
 
Máma a táta byli většinou nejbližšími bytostmi před i po příchodu na svět, a proto jim, průvodcům „povětřím a tmou“, patří v našich životech výlučné postavení. Jsou součástí našich kořenů, a když s nimi všechno není tak, jak by mělo, až od kořenů to i bolí. S tím je důležité po rozvodu či rozchodu počítat a nově příchozí partnery spolu s „výměnou ponožek ve skříni“ nekatapultovat rovnou na post rodiče. Ponechme dětem jejich kořeny a nezdůrazňujme, že jeden z nich (otec, matka) je odporný, prohnilý neřád. Jde přece o součást jich samotných. Zatněte zuby, zavřete ústa, oči i kuří oka a čekejte, až si vaše dospělé děti udělají názor na svou minulost samy. Svou zlost, vztek a lítost ventilujte raději před bezpečnýma ušima přátel nebo odborníků.
 
Dítě je vůči svým rodičům zásadně loajální, a to i v případech, kdy se zdaleka nechovají zodpovědně a láskyplně. Někdy dokonce i rodiče nepřiměřeně děsí, že jsou pro své děti ti jediní a nenahraditelní.

Vetřelci a kamarádi
Ženy a muži k sobě tak silné pouto lásky většinou nemívají. Pokud vztah zkrachuje, je to bolestná zkušenost, ale téměř polovina lidí žijících v manželství jí často i s dětmi projde. Dospělí trpí po duševní, fyzické a někdy i materiální stránce, ale nesou si v sobě vnitřní obraz lepší budoucnosti. Někteří hledají nebo už potkali nového partnera a doufají, že tento svazek bude spokojenější a pevnější. Problém je v tom, že děti si stejné obrazy nevytvářejí. Pokud u starších dětí jeden z rodičů upadl v nemilost, maximálně doufají, že se jeho vlivu zbaví a zůstanou nerušeně žít s tím druhým. Zpravidla nečekají spásu v podobě nového tatínka nebo maminky, ale spíš klid a bezpečí, které by nějaký vetřelec mohl narušit. Lépe se adaptují na porozvodovou situaci děti úplně malé a staršího školního věku. Pro pubertální dívku i chlapce bývá problematické hledat sebe sama uprostřed domácí nejistoty. Původní rodina jako celek neexistuje a nová těžce vzniká, a tak dospívající děti většinou sáhnou po nejbližším obranném mechanizmu – vzdoru až odporu, často namířeném na nového partnera.

Důležitá ujištění
Děti potřebují opakované ujištění slovy i činy, že rodiče, se kterým nežijí, definitivně neztratili tím, že se objevil jiný partner. „Davide, ty máš a vždycky budeš mít svého tátu, i když teď bydlí jinde. Na tom nechci nic měnit já ani Honza, kterého mám ráda,“ říká maminka Eva svému synovi. Když bude Honza našlapovat zlehka a napřed pozorovat, jak tahle rodina funguje, na co je David zvyklý, na čem se spolu shodnou a porozumí si, má naději, že si chlapce získá. Jakmile nový partner vjede do domácnosti jako obrněný transportér a po jeho vpádu je doma všechno jinak, dítě se uzavře, přestane komunikovat nebo rozjede zákopovou válku. A děti jako soupeře nelze podceňovat. Zejména pubertální slečny zvládnou otcovu partnerku rozložit na prvočinitele. Zvládnou totiž milujícího tatínka účinně manipulovat pro své cíle kombinací andílkovského výrazu s rafinovanými ženskými zbraněmi. Macechu může zachránit jen ukončení bojové hry, otevřený rozhovor nepostrádající ocenění dcery a také jasná pravidla soužití, i když třeba jen víkendového.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Dohoda
Tyto dohody je výhodné vytvářet společně. Když je dospělí předloží jako diktát, děti je pravděpodobně respektovat nebudou anebo s odporem k „té staré čarodějnici“, „tomu zloskřetovi“. Někdy se zdá být vztah k maceše nebo otčímovi nezměnitelně negativistický – dítě hájí všemi prostředky barvy své matky či otce. Než-li dojít k ultimátu: „buď já, nebo ten tvůj malý spratek“ a ztratit nadějný vztah, je možné čas trávený s dětmi a partnerem oddělit. Společných víkendů a dovolené bude sice po nějaký čas méně, ale lásky a klidu možná více.

Stavíme loď rodiny
Každý si v sobě neseme jinou rodinnou historii. Ze svého prapůvodního hnízda a potom i z prvního námi vytvořeného domova si odnášíme zkušenosti, zvyky, rituály, pravidla. Čím déle jsme je do sebe vstřebávali a čím méně jsme ochotní v životě přistupovat na změny, tím větší problémy nás v novém soužití čekají.

Lodní prototypy
Představte si rodinu jako loď. Je ta vaše spíše plachetnice, jachta, ponorka, trajekt nebo ledobororec? Každá loď má svůj charakter, cíl, a tedy i odlišné vedení a život na palubě.
 
Tak například na plachetnici možná panuje letní pohoda, svoboda a smích, ovládá ji, kdo má právě chuť, ale problém nastane, když zaduje pořádný vítr nebo se strhne bouře a ukáže se, že lodička je poněkud nestabilní a odkázaná na pomoc druhých.
 
Jachta nabízí své posádce krásné komfortní zázemí, možná i luxus, vybrané lahůdky a žádnou dřinu, ale posádka často dlouho čeká v přístavu, až si její kapitán najde čas společně vyplout.
 
V ponorce třeba vládne vojenský řád, každý má určenou svou roli, povinnosti a práva. Všechno šlape jako na drátkách, jen se tu asi tolik nemluví o pocitech, radostech a smutcích a námořníci se možná časem začnou jeden druhému vyhýbat.
 
Trajekt neoplývá krásou, je spíš obyčejný a zavalený tíhou všeho možného. Členů posádky je hodně a práce taky, ale svůj náklad a pasažéry tohle plavidlo většinou bezpečně doveze, kam je potřeba.
 
Fantazií o tom, jaké typy rodin existují, by mohlo být nepočítaně. Potkali jste se s novým partnerem jako plachetnice s ponorkou nebo ponorka s ledoborcem? V prvním případě do sebe hodnoty, cíle, zvyky asi narazí a bude potřeba kreativně budovat nové speciální plavidlo nebo pomalou cestou kompromisů a dohod vytvořit „plachtami okřídlenou ponorku“.
 
Klepněte pro větší obrázek 

Příběh
Svobodomyslná, rozevlátá Markéta, která v tomto duchu vychovává své dvě dcery, začíná žít s Tomášem, který je zvyklý z bývalého domova na pevná pravidla, řád a dochvilnost. Dcery nechápou „pitomosti“, na kterých vetřelec lpí a zdržuje s nimi. Tomáš neumí žít v chaosu a nepořádku. Markéta je nešťastná, protože neví, jestli má o překot uklízet a nutit k tomu dcery, nebo chtít po Tomášovi, aby se definitivně se současnou situací smířil. Základem řešení je vždy otevřená komunikace všech členů posádky, což platí, ať plujeme na parníku nebo kánoi. Čím víc si budou umět Markéta, děti a Tomáš naslouchat a čím jasněji si dokážou sdělit, co opravdu potřebují, co mají rádi, čím si mohou být navzájem užiteční a čeho jsou ochotní se ve prospěch plavby vzdát, tím větší je naděje, že bude jejich ponorka (rodina) časem okřídlená nebo plachetnice opancéřovaná.

Najít společné zájmy
Ledoborec si s vojenskou ponorkou pravděpodobně porozumí bez větších zádrhelů. Napřed bude jmenován kapitán, potom jednotlivé cíle, přičemž děti-námořníci by se neměly z voleb vynechávat. Důležité bude, jak se autorita kapitána vůči nim projeví, jestli se rozhodnou ji respektovat.
 
Představte si například už zmíněného sportovce Honzu (dcera Anička, 10 let), který začíná žít s Evou, maminkou devítiletého Davida. „Honza s Aničkou mají zajímavou tradici: vždy v dubnu a říjnu jezdí na vodu, prý takzvaně otevírají a zavírají řeku. Pro mě je to hodně dobrodružný zvyk, protože bude asi zima,“ říká Eva synovi. „Možná budu mít z lodi všechno mokré a spát budeme ve stanu, ale jednou to chci zkusit a pak uvidím… Co ty, Davide, půjdeš do toho se mnou taky jako první kormidelník, nebo tě to neláká?“

Hodně odvahy a štěstí!
Najít společné zájmy bývá dobrou cestou k vybudování fungující nové rodiny podobně jako v přátelství. Vazby už nevznikají samy od sebe jako v té první na základě genů, těhotenství, porodu dítěte. Tady jde o vztah budovaný zpočátku na základě respektu, společných hezkých zážitků a později, když se daří, i pocitů blízkosti a podpory. Stejně tak jako se vyvíjí vztahy s opravdovými přáteli. Občas se stává, že nám naši kamarádi i rekonstruované rodiny poskytují mnohem hodnotnější a bezpečnější zázemí než biologičtí rodiče.
 
Když někdy zejména menším dětem vyklouzne bezděčně z pusy oslovení „tati“, „mami“ tam, kde dřív říkaly „jen“ Honza nebo Eva, pak vám mrňous vysekl ten největší kompliment. Kdo podobnou životní situaci prožil, ví, že takový vzácný dárek nedostáváme „zadarmo“. V některých případech je velmi těžce odpracovaný. K velkému námořnímu dobrodružství zakládání druhé rodiny s „mými, tvými a našimi dětmi“ potřebujeme hodně odvahy, tolerance, lásky a humoru.
 
Text: Kateřina Mrázková
 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře