Široko daleko byla jediná. A nešlo ji minout. Čtyřletý Patrik louži vyzkoušel okamžitě. O rok mladší Anička váhala. Ale jen chvíli. Pak do ní hupsla i ona – a tak razantně, že oba dva bahnitá voda pokropila od hlavy až k patě. Kdyby tam byla sama, zdaleka by ji obešla, aby si neumazala krásné nové botičky. S bratříčkem je to ale jiné.
Mají to mladší jednodušší?
Starší sourozenci mohou těm mladším vadit. Mohou na ně žárlit, ale také je obdivovat. Jak konstatuje ve své knize Výchovné maličkosti psycholog Václav Mertin, dítě se odmalička učí napodobováním pro ně významných lidí. Nejprve jsou to rodiče. A pak se silnými vzory stávají i bratři a sestry. Podle psycholožky Evy Pavlíkové starší rozšiřuje mladšímu spektrum podnětů, takže ten se mnoha dovednostem naučí rychleji či dříve. „Samozřejmě to víc platí v případech, kdy je mezi nimi menší věkový rozdíl – asi do tří let,“ vysvětluje. „Prvorozený ‚vzor k nápodobě‘ je podobný výškou i velikostí, takže mnohé grify od něj lze snadno převzít. Zkoumání světa metodou pokus – omyl většinou spotřebuje více energie, než to téměř bezpracně napodobit.“
Dvouletý Martínek má nejraději autíčka. S plyšáky si skoro nehraje, panenek si nevšímá. Ale jakmile tříapůlletá sestřička začne oblékat Barbie, hned jí obdivně asistuje. Není sice tak šikovný jako ona, ale moc se snaží, aby jí stačil. Stejně tak ona mu pomáhá vozit zvířátka na náklaďáku. Už po narození se mezi pohlavími projevují určité rozdíly. Chlapečci jsou méně vnímaví vůči tvářím. Holčičky mají, jak konstatuje v knížce Výchova kluků Steve Biddulph, vyvinutější hmat. Kluci víc rostou a přibývají na váze, ale hůře snášejí odloučení od matky. V batolecím věku se při hře více pohybují po prostoru a také ho více zabírají. Raději než holčičky manipulují s předměty a ze stavebnic stavějí vysoké budovy, zatímco holčičky dávají přednost nízkým.
Společné zážitky zůstanou v paměti
„Děti věkově blízké zajímají podobné hry a hračky, dorozumívají se spolu jinak než s dospělými,“ říká psycholožka Eva Pavlíková. „Konkurenční výhoda druhorozených je v tom, že jsou vývojově taženi a většinou i motivováni umět to, co starší sourozenec. Touží být stejně dobří a šikovní, když už nemohou být stejně velcí.“ V čem by měli rodiče své děti podporovat a na co by si naopak měli dát pozor? Jako matka více dětí vnímá Eva Pavlíková sourozenectví jako dar, který nejde ničím nahradit. „Je to nejen širší prostor k učení v dobrém i horším, ale hlavně důvod k dalším blízkým vztahům. Sourozenci s menším věkovým rozdílem mají společné zážitky či vzpomínky, a tak odpadá vysvětlování kontextu různých komunikačních zkratek...“
Co od sebe odkoukají
Každé dítě má nějaké genetické základy, ale je také utvářeno svými sourozenci. Holčičky jsou sice jiné než bratři, ale učí se od nich šlapat do bláta, lézt „po výškách“, běhat venku a kopat do míče. Kluci zase od sester odkoukají pečlivost a trpělivost. Vedle nich si zvykají na to, že jde o slabší pohlaví, které vyžaduje větší ohledy a ke kterému by se to silnější mělo chovat džentlmensky.
Holčičky se od kluků učí tolik se nebát. Kluci od holčiček zase pečlivosti.
Kluci jsou odvážnější, ale často jim chybí pud sebezáchovy. Holčičky se snadněji poučí ze svých chyb, ale když bratříček něco zakázaného podniká, „jdou“ do toho s ním.
Holčičky (většinou) lépe a rychleji zvládnou nočník a chození na WC než kluci, ale na druhou stranu se to mladší bratři od holčiček snaží odkoukat.
Kluci se prý vztekají víc než holčičky. Ale i jinak tiché a klidné holčičky je rády napodobí.
Holčičky mají údajně větší „mluvní“ schopnosti. Mají-li chlapečci dobrý příklad, brzy je dohoní.
Převzato z časopisu Betynka.