A to, zda naše děti nemají náhodou sedm žaludků a nejsou potomci krav, nebo alespoň jimi nebyly v minulých životech, jelikož fakt, že by snědli půl prasete a zapili to dřezem je v naší rodině zcela přirozený jev.
Musím říct, že mají kluci opravdu luxusní spalování, takové bych taky chtěla mít. Kdybych měla zfutrovat na oběd pět knedlíků s dvěma litry omáčky, na sváču sedm mandarinek, jablko a banán a na večeři čtyři chleby s paštikou, pudink a půl litru mléka, jsem jak těžkotonážní těleso. Ovšem syn starší vypadá jako kostěj nesmrtelný, když se svlékne, jdou mu vidět žebra, kolena má na těch svých hubených nohách tak velká, že to vypadá, jak by mu tam někdo přimontoval obří melouny a když natáhne ruce nahoru, vylezou mu na zádech lopatky tak, že by se do nich dalo nabrat kilo písku.
Zatímco dvouletý syn toho sní o něco méně, ale zato vyžírá vytrvale celý den. Směle konkuruje svému bratrovi o čtyři roky staršímu - nesní sedm mandarinek naráz, ale hezky postupně a pomaloučku. Ráno si dá svoje tři deci mlíčka, pak celé dopoledne něco uždibuje a ochutnává tam někomu z oběda, tuhle někomu ze snídaně, chraň bůh, abychom si my s mužem dali něco na talíř - v tu ránu u nás stojí malý spratek s otevřenou chlebárnou a rve nám sousta přímo od úst. A pokud mu odmítám dát a konečně se chci taky najíst, začne hysterická scéna na téma: Trpím doma hlady a umírám a všem to řeknu a uteču z domova, protože mi nedáte najíst!!!
Můj muž tvrdí, že si časem na jídlo budeme muset vzít nejspíše půjčku, zatím je ta doba, co se týče puberty a nenažranosti u chlapců, celkem vzdálená, ale myslím, že ti dva tam budou dříve, než se nadějeme. Už teď je to hrůza, mám pocit, že sotva dojdu nakoupit za x peněz, lednička je během víkendu prázdná a další problém nastává, že čím více toho nakoupím, tím více se toho sní. Takže nebudu nakupovat nic a konečně se třeba podívám do té své vysněné Austrálie.
Navíc, můj muž má co vykládat - tu půjčku bychom si museli vzít především taky kvůli němu. :-)
Je fakt, že se nedokážeme v jídle uskromnit, jsme velcí labužníci a rádi si dopřáváme luxusnější věci, ne často, ale objevují se sem tam v našem jídelníčku. Když ale nakouknu do našich rodin zpátky v čase, všímám si jisté podobnosti. Rodiče od mého muže odjeli na dovolenou a babička jim měla chodit krmit rybičky po dobu, co oni nebudou doma. Když se vrátili, skrz akvárium nebylo téměř vidět, a když se babičky ptali, kolik krmení jim tam sypala, tak se rozmáchla rukou a řekla: „Tož, tak jak kačenám, ne?“
A taky říkala: „Je dobře, že ti chutná, horší, kdyby nechutnalo.“