Blogerka Zuzka: Právě s miloušem prožíváme období vzdoru

Absolutně nesnáším jednu věc. A to, když můj mladší syn dostane “kozla“. V tu chvíli by mě urvalo. Začne se nejprve válet po zemi, ječí, až se hory zelenají, a když mu dám najevo, že takového uřvance nechci, začne se mi sápat po nohách, tím pádem stahovat kalhoty a začne řvát jak tur ještě více.
Blogerka Zuzka: Právě s miloušem prožíváme období vzdoru

Je to zlatý chlapeček, ale jakmile ho to chytne, mám sto chutí mu nařezat. V takových chvílích se zapřu, vypnu sluch a nevnímám jeho dožadování pozornosti, protože bych se jinak musela doma zbláznit.
 
Zažíváme super období vzdoru - maminčiny nervy jsou na pochodu a nejraději bych byla, kdyby se ten uřvanec změnil zpátky v miminko, které bylo hodné, ani nepíplo a jeho priority byly: najíst se, spát a vypouštět své voňky do plínek.
 
Naprosto ve všem mi rozumí, ale jen když má dobrou náladu a rozumět chce. Horší je, když se mu snažím vysvětlit, že na stole se prostě nestojí, lak na nehty do těsta na bábovku nepatří, tatranka se těžko ve dřezu sprchuje, lžičky do odpadkového koše nepatří a naše novinka je čerstvě naučené vylézání z postýlky právě, když se má jít spát.
 
V den, kdy na to přišel, měl z toho takovou obří radost! Strčila jsem ho do postýlky, řekla mu, že musí zavřít očička, aby se i maminka mohla nadechnout, smraďošek je tedy křečovitě zavřel a dělal, že neexistuje a maminka je pro něj vzduch. V momentě, co jsem přivřela dveře, skopal peřinu do krychle, vyhupsnul na nožky a překulil se přes rám postele. Chvíli zůstal vykuleně sedět, uvažoval, jak je možné, že se mu to konečně podařilo, načež se postavil na nohy a mydlil z pokoje ven. V tu chvíli - já sedící na gauči - jsem se vyděsila k smrti, co to stojí za člověka v kuchyni. Málem mě ranil infarkt, jelikož do teď to bylo tak, že když jsem ho dala do postýlky, tak tam prostě zůstal. Napadlo m: Je konec! JE KONEC!!!  A taky, že byl. Milouš vytrvale dvě hodiny z postýlky vylézal, následně pak i zalézal, chvilku se zdálo, že ho ta radost udyndala, ale opak byl pravdou. Vesele si hrál v pokojíčku se svými hračkami, aniž by ho bylo slyšet, ale já nepolevila a s nervy v kýblu jsem ho zastrkávala zpátky do peřin. Po dvou hodinách ze mne lilo jako bych právě vyšla z deštného pralesa, ale snaha se vyplatila. Druhý den to zkusil pouze třikrát a tím to zhaslo.
 
Syn je jedlík, neustále musí mít něco v puse. Jednou v létě jsme byli venku. Po lavičce lezl mraveneček. Drahouš ho spatřil, důkladně se na něj zadíval, otevřel pusinku do širokého úsměvu a než jsem stačila zařvat, zamáčkl ho tlustým prstíkem a strčil do úst, podíval se na mě s vítězoslavným pohledem, jakože on si stravu vždycky najde. Zavřela jsem pusu, vydechla a odevzdaně si řekla, že pár proteinů a bílkovin mu neuškodí. Nejhorší na tom je, že on v té puse opravdu pořád něco musí mít, ale v jádru nic jíst nechce. Když mu dám mističku s kukuřičnými lupínky, sezobne jeden - a to před tím vypadal, že jistojistě umře hlady. Miska je za chvilku vysypaná v obýváku, a aby to nebylo vidět, tak tu spoušť malý uklidí pod gauč. (Tak mě napadlo, že gauč je taky široké téma na vyprávění...) Když mu dám do ruky kousek čokolády, za chvíli sedí u stolu na židli, kousek, co mu uvíznul před tím v puse, se mu nyní roztápí na bradě a zbytkem čokolády maluje po zdi.
 
Někde jsem četla, že období vzdoru mají děti zhruba v roce a půl, to když přijdou na to, že nemusí být jenom hodní a poslušní a pak kdesi v pubertě. Teď si říkám, že puberta je ještě daleko, ale až vypukne a následně odezní, budu muset nejspíše odjet někam na dovolenou.
 
Na hodně dlouhou dovolenou.
 
Aspoň, že s těmi našimi drahoušky není nuda, no ne?

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře