Začalo to vlastně úplně nevinně. Naše zahrady jsou tady na kopci kaskádovitě položené. Tudíž v zimě to tady máme jako na fotbalovém hřišti, je k nám vidět ze všech stran. Jelikož jsme přímo uprostřed kopce, tak můžu v klidu všem mávat, všichni vědí, co právě děláme, jestli se zrovna nahatí koupeme v bazénu, anebo naháním smrady po zahradě. A dole pod námi bydlí ONA. Říkáme jí Duhová víla, jelikož občas nosí takovou duhovou halenku.
Ze začátku jsem k ní byla ohleduplná. Ovšem, co následovalo po čase, mě vyloženě čílio i ve snu. Přítel to nejdříve přecházel, ale pak se s ní pohádal jednou málem do bezvědomí.
Jednoho dne ráno jsem vstala, dobře naladěná, dorůžova vyspaná. Ploužila jsem se do kuchyně, kde bylo okno dokořán - bylo léto. Najednou slyším hlasy babky a Duhové víly, kterak pomlouvají, až se hory zelenají. Přidřepla jsem tedy pod okno, abych lépe slyšela, a ono opravdu: Duhová víla byla těžce rozhořčená nad tím, že našeho nového psa jsme si nevzali domů do postele, ale nechali jsme ho na zahradě, abychom ho vychovali jako hlídače. Vjel do mě běs, zpod toho okna jsem div nevzlétla, vystavila se se založenýma rukama, zařvala jsem dobrý den a koukala jsem, co dalšího se bude dít. Samozřejmě, že babka zajela domů, jak lasička do nory a Duhová víla sklapla a zavřela okno. Tak to bychom měli. A pak už to frčelo - přestala jsem jí zdravit, což ji žhavilo doběla, jelikož na vesnici je slušnost pozdravit každého, i když jste ho v životě neviděli a nejhorší na tom bylo to, že rozsévačem toho zla byla víceméně babka, jelikož jí vyzradila všechno, co o nás věděla.
Sousedka měla oči téměř vyvaleny z důlků, jen aby věděla, co se u nás děje - kdy vstáváme, co obědváme, kdy jdeme ven. Nastaly dny, to už byl podzim, kdy pršelo a pršelo. Jak už jsem říkala, zahrady jsou kaskádovitě položené a milá sousedka začala mít řeči, že jí od nás teče voda do zahrady, že tam má mokro a ať jí dáme telefon na přítelova otce, že si s ním musí promluvit, co s tou vodou bude - ten otec! - dělat. To jsem byla těhotná, říkala jsem si: buď v klidu, je to můra. Jakmile pronesla větu o přítelově otci, myslela jsem, že předčasně porodím, jelikož barák je náš a tak jsem nechápala, co s tím má co otec společného. Upřímně, ječela jsem jak siréna, že už toho mám po krk, ať se stará laskavě o sebe. Hysterka, no… :-) Hormony na pochodu a hlasivky v háji.
A pak už to jelo: vadily jí sněhové vločky, které létaly od nás k nim a bezpochyby byly NAŠE, pes, který běhal po svahu, a tím pádem k nim létala NAŠE tráva, padaly k ní NAŠE dešťové kapky, kanalizaci jsme udělali špatně, jelikož šachta měla být vybetonovaná a ne plastová a tak různě.
Teď je delší dobu klid. Jsem zvědavá, s čím zase přijde, protože naše milá Duhová víla si vždycky něco najde. Jednoho dne se naštvu, posbírám do papírového sáčku ze zahrady psí poklady, položím to k ní na práh domu a zapálím. Výsledek - bude po pytlíku šlapat, aby uhasila oheň, a já si to vyfotím a vystavím v kuchyni, abych načerpala energii k dalším jejím řečem. :-) :-) :-)