Začala jsem si užívat pocit, že ze mě bude máma, ale vše bylo tak neznámé a vzdálené, přečetla jsem snad tunu časopisů o mateřství, radila se s kamarádkami a vstřebávala různé informace z různých zdrojů, těšila jsem se a plánovala. :-)
V průběhu těhotenství jsem ale také zažila spoustu karambolů, které s odstupem času vnímám tak, že mě posílily, ale v tu chvíli byly pro mne velmi bolestné. Chodila jsem dálkově do školy, ale ten malý vetřelec u mě to asi nechtěl a při zkouškovém období mi to dal pěkně najevo. :-) Na začátku čtvrtého měsíce mi začalo tvrdnout břicho, ale nepřikládala jsem tomu moc význam. Jenže potom už to nešlo vydržet, bolest mi vystřelovala do zad, a tak jsem se vydala k doktorovi. Ten mi oznámil, že jsem se začala otevírat a je tu riziko potratu. A tak i když nechtěně, musela jsem studium přerušit a být pěkně v klidu. Nakonec jsem skončila i v nemocnici na rizikovém oddělení, kde jsem si chvilku poležela. Když mě pustili, tak jsem dostala zákaz větší fyzické aktivity, no a pěkně jsem se začala kulatit. :-) Celkem jsem přibrala 23 kg, protože při sebekratší procházce přicházely křeče a bolesti, tak jsem jen odpočívala a pěkně papkala. :-)
V těhotenství jsem také musela absolvovat odběr plodové vody, protože – jak mi bylo řečeno – při těhotenském screeningu bylo zjištěno větší riziko Downova syndromu a jiných vývojových vad. :-( Tak jsem se musela rozhodnout, zda odběr podstoupím. Petr všechny tyhle věci absolvoval se mnou a byl mi oporou, v tu chvíli jsem to asi nedokázala moc docenit, ale zpětně vím, že ani pro něj to nebylo jednoduché. Dnes nevím, zda bych znovu na odběr šla, je tam velké riziko potratu. :-( Nakonec se žádná diagnóza nepotvrdila a bylo to pro mě jen další stresové období, kdy čekáte na výsledek a není zaručeno, že bude dobrý.
Další část těhotenství se vyvíjela celkem v pohodě. Až na již známé křeče jsem si užívala, chodila po kamarádkách, na kávičky, jezdila jsem po výletech…
Termín porodu se mi průběžně dle mého doktora měnil, poslední byl stanoven na 5. července 2009. Přibližně 29. června Petr odjel na služební cestu do Francie s tím, že je ještě čas, že se stihne vrátit a bude se mnou u porodu. Třicátého června dopoledne jsem šla ještě na oblíbené dopolední kakao za kamarádkou, poseděla jsem u ní na zahradě, ale bylo mi nějak divně. :-) Když jsem přišla domů, opět mi začalo tvrdnout břicho a měla jsem bolesti v kříži, ale tím, že mě provázely celé těhotenství, jsem tomu nepřikládala význam.
Šla jsem do vany ‚rozhánět poslíčky‘ – jak jsem si myslela. Ale bolesti a tvrdnutí břicha přicházely v pravidelných intervalech, tak jsem usoudila, že asi rodím. :-) Volala jsem na ségru: „Asi rodím, jedem do porodnice.“ Ale doma nebyl nikdo, kdo by mě odvezl, už jsem si myslela, že se odvezu sama. :-) Mezitím jsem volala své sestřenici Janě, že musí přijet, aby mi asistovala u porodu, že Petr to nestihne.
Shodou náhod byla Jana pár dnů předtím také ve Francii. Řekla mi, že přijede, ale že má ještě nějaký oběd atd., myslela si, že to bude ještě nadlouho. Spletla se, protože jsem jí za chvíli volala znovu, ať se na oběd vyprdne, nebo to nestihne ani ona, nevím proč, ale měla jsem pocit, že to bude brzy, i přesto, že v tu chvíli mi tzv. nic nebylo. :-)
Mezitím dorazil můj švagr, a tak jsem měla i odvoz. Jela s námi i moje mamka, pro případ, že by to Jana nestihla, tak by byla se mnou ona. A tak jsem měla další adeptku na oporu při porodu. V porodnici na mě koukali jako na blázna. Když jsem zvonila na porodnici, vylezla dosti nepříjemná sestřička s tím, co potřebuji a co chci. Když jsem jí pověděla, že rodím, tak mi moc nevěřila, protože podle ní vypadá ženská při porodu asi spíš jako křížený mutant než usmívající se osůbka, která, tvrdí, že rodí. :-)
Nakonec mě přijali, napojili na monitor, maminka si běžela vyzvednout peníze, kdyby náhodou… ale Jana nakonec dorazila včas, byla se mnou na pokoji, a to se teprve začaly dít věci. Mamka stála za oknem, byla jsem v přízemí, a tak měla dobrý přehled o tom, co se děje. Seděla a poskakovala jsem na míči, Jana mi masírovala záda a vyprávěla mi vtipy a já po telefonu mluvila s Petrem a smála jsem se! Na otázky jsem odpovídala s přestávkami mezi stahy a občas mu řekla, ať počká, protože mám právě stahy-hy-hy-hy. :-)
Takhle vesele jsme ještě nějakou dobu pokračovaly, smály jsme se a já občas křivila bolestí obličej. Po nějaké době jsme začaly řešit, jestli se na mě přijde taky někdo podívat, protože Jana prohlásila, že sama mě rodit rozhodně nebude, :-) stopovaly jsme kontrakce a už byly po jedné minutě. Je pravda, že dlouho nikdo nešel, a i já už byla krapet nervózní. Nakonec se na mě sestřička přišla podívat s tím, že je ještě čas. :-) Pokračovaly jsme v konverzaci a masážích.
Po nějaké době jsem se měla přesunout znovu na monitor, ale na míč už jsem se nevrátila, nešlo to, bolesti byly opravdu silné. Jany se ptali: „A kdo vy jako jste?“ :-) Odpověděla jim, že sestřenice, že není moje lesbická přítelkyně, a šlo se na věc. :-) V podstatě by se dalo říct, že jsem měla typický porod podle představ mužů: třikrát zatlačíš, a je to venku. :-)
Pan doktor se na malého podíval a jen povídá: „Ten je ale velký.“ No, podíval se na mě a říká: „Má být po kom.“ :-) Jana šla Štěpánka společně se sestrou zvážit a podepsat. A já? Mně bylo strašně dobře, že to mám za sebou, mám u sebe prcka a všechno se to povedlo.
Jana i s mamkou byly se mnou potom na pokoji, mám pocit, že celé dvě hodiny. Ještě se se mnou přišly rozloučit sestřičky, že tohle ještě neviděly, aby se někdo u porodu smál a byl tak happy, :-) ale já mám pocit, že jsem si Štěpánka vysmála a vlastně mi to pomohlo od bolestí. Teď jsem přesvědčená o tom, že i porod může být krásný zážitek. :-)