Mám pocit, že je vše vlastně na dosah ruky a zcela v pořádku, ale zjišťuji, že je pro mě opravdu moc těžké říkat a vyjadřovat svá přání.
Určitě to znáte všechny, pocit, že si strašně moc něco přejete, ale když se máte vymáčknout, tak přijde knedlík v krku a obavy z toho, že jsou přání nesplnitelná. :-( Hodně přemýšlím o svých přáních, ale říci je nahlas mi dělá velký problém, protože se bojím a strach je vlastně to co mě nejvíc svazuje.
Mám spoustu strachů, malých i velkých, ale největší strach mám vlastně z lásky a zklamání. Z toho, že nebudu milovaná, a že pokud svou lásku někomu dám, tak se zklamu. Je to vlastně asi hloupost, protože osobně si myslím, že pokud člověk lásku dává, tak se mu jí i hodně dostane. :-)
Jen se mi někdy nedaří to uvést do praxe. Byli jsme s Petrem na výletě, na kterém mi bylo hrozně hezky, jak už jsem vám psala, pak jsme jeli do bazénu i s naším synkem. Připadalo mi to jako dřív, když jsme takto jezdívali na výlety, chodili na spoustu procházek a vážili si toho, že je nám v tu chvíli dobře, byť jsme byli třeba jen vedle sebe, vařili spolu nebo koukali na televizi. :-)
Jenže potom, po návratu domů mě přepadl pocit nejistoty a strachu, zase jsem přestala na chvíli věřit, že by to mohlo fungovat. To i přesto, že mi bylo fajn a hezké myšlenky jsem v tu chvíli radši odsunula někam daleko do šuplíku! :-(
Teď jsem ale přišla na to, že nedokážu normálně fungovat a že mi dělají problém i úplně obyčejné věci jako je nakupování. Je mi hrozně smutno a přicházím na to, že mi chybí, vlastně mám pocit, že je asi dobře, že jsem odešla, abych si mohla i já uvědomit, co je pro mě důležité.
Někdy si říkám, jak je nespravedlivé, že se necítím šťastná a snažím se hledat důvody proč. Jenže potom mi dojde, že už šťastná jsem, jen si to neuvědomuji, nevidím a oslepla jsem. Nevidím, kolik lidí mám okolo sebe a začnu se strašně litovat a brečím jako želva. Potom mi ale dojde, že mám mnoho věcí, které ostatní třeba nemají, mám lidi, o které se můžu opřít a zavolat jim i o půlnoci (tímto moc děkuji: Lucko, Soňo, Káťo a vy všichni ostatní, abych náhodou na někoho nezapomněla). Mám svou rodinu a přátele, mám svou výbornou ségru, kterou bych někdy nejradši zabila, ale neumím si bez ní představit svět, mám svého „racka“ Janu, která je vždy se mnou a bere mě bez podmínek, je to člověk, kterého miluji i s tím, že je strašně protivná, hlavně po ránu. :-)
Mám svého syna, mamku a tátu a i přes to, že to není a nebylo dokonalé, tak vím, že jsem šťastná, jen proto, že je mám. Dává to smysl?
Zjistila, že mám ve svém životě lidi, o které se mohu opřít, vyplakat se, zanadávat si a jsem milovaná. :-) Jen ještě zapracovat na tom mít víc ráda sama sebe, ale už na tom dělám.
Mějte se rádi! To ostatní přijde samo! :-)