Věřila jsem tomu, že každý člověk si svou cestu určuje sám a není nic připraveno! Byla jsem pevně přesvědčená o tom, že když něco chci, tak to vyjít musí, tedy když se budu snažit. Přece: když se chce, všechno jde. Tak mi to vždy i říkali, ve škole, starší lidé okolo mne a vlastně i můj otec. Chtít je určitě potřeba, ale všeho s mírou, myslím si totiž, že některé věci člověk může chtít, ale když na ně není připraven, tak se může snažit, jak chce a nic se nepodaří.
Co se týče mých neúspěchů, tak i když jsem se moc snažila a hodně chtěla, bylo jich bezpočetně. Začnu u mé autoškoly. Tolik jsem se bála řídit a byla nerozhodná v tom, zda si papíry udělat či ne, že mi nakonec přihlášku na autoškolu donesl můj táta k 18. narozeninám. V tu dobu začalo největší utrpení mého mladého života. :-)
Hrozně jsem se bála a z každé jízdy měla až panickou hrůzu, můj instruktor řízení byl mírně řečeno mrzutý stařík, který měl dle mého úsudku spoustu sil jen na to buzerovat své žáky. Po jízdách s ním jsem chodila domů ubrečená a zoufalá, vždy s rozhodnutím, že již nikdy víc. Ale nakonec jsem zjistila, že tento pán jen dělá svou práci a snaží se ze mě udělat řidičku. Myslím, že ke konci jsme si sedli a dokonce zvládli vést smysluplný rozhovor a řízení auta mě začalo bavit. Testy jsem s přehledem zvládla skoro na výbornou, ale horší byly závěrečné jízdy. Kvůli své neschopnosti dívat se do zrcátek, tak jak si představovali páni komisaři a to otáčením hlavy, jsem dělala zkoušky řízení čtyřikrát. Hrozně jsem se styděla, ale nakonec si řidičák udělala, ale asi to tak mělo být, protože jsem stejně dlouho dobu po tom nejezdila, nebylo v čem. Až s příchodem mého přítele Petra jsem začala zase jezdit a vlastně od začátku a nanovo, protože jsem měla pocit, že jsem vše zapomněla. Začátky s Petrem, coby učitelem jízd, byly příšerné a i přesto, že se strašně snažil, vrátila jsem se zpátky ke svým slzám při učení něčeho pro mě nyní tak samozřejmého jako je řízení auta. Nakonec se dílo zadařilo a myslím si, že jsem dobrá řidička, jízda autem mě baví a neumím si představit, že bych nejezdila.
Děkuji, Peťo! :-)
Další mojí zkušeností nevhodných chvil je škola. Po základní škole jsem se vyučila jako prodavačka a výrobce lahůdek v Humpolci. Nijak zvlášť mě nebavilo učení, ale dá se říct, že jsem si našla předměty, které mě bavily, vlastně jsem se ani moc učit nemusela. Vše šlo tak nějak samo s mojí malou pomocí. :-) U závěrečných zkoušek jsem měla bez jedné dvojky vyznamenání. Jenže jsem vždycky měla pocit, že na téhle škole jsem skončila jen proto, že mamka neměla peníze a já nemohla studovat něco, co by mě víc naplňovalo. Vlastně jsem jí to měla za zlé a nedocházelo mi, jak moc bylo pro ni těžké zůstat s námi sama!
Po škole jsem chvíli pracovala jako kuchařka a snažila se přijít na to, co dál. Nakonec jsem si podala přihlášku na Školu ekonomiky a cestovního ruchu v Jihlavě. Proč? To vlastně pořádně nevím do teď. :-) Asi jsem tam měla být, ale studovala jsem tam pěkně dlouho, celých pět let. Ve druhém ročníku jsem otěhotněla a byla nucena pro rizikové těhotenství a pobyt v nemocnici školu přerušit. Nakonec jsem ale byla ráda, že mám klid. Zpátky jsem se vrátila už jako maminka dvouměsíčního prcka. Štěpánka hlídala pravidelně mamka a já se mohla učit. Začátky byly hodně těžké a já kolikrát přemýšlela, že už dál nemůžu a nechci, ale nakonec jsem vždycky nějak zvládla zkoušky a vkročila do dalšího pololetí. Měla jsem hodně pomocníků: Petra, mamku, kamarádky na doučování, všem patří velký dík. :-)
Když se přiblížil rok maturity, moc jsem se bála a asi tak moc, že jsem nakonec sice zvládla všechny předměty, ale až na angličtinu, se kterou jsem bojovala dva roky a nakonec ji zvládla až na poslední možný pokus. :-) S odstupem času vím, že jsem si tím musela projít, protože jinak bych jen odmaturovala z anglického jazyka, ale já jsem se ho musela začít učit! Nastoupila jsem do kurzu, kam dnes chodím druhým rokem, maturitu mám hotovou a jsem ráda, že jsem to nevzdala.
V mém životě hraje velkou roli strach a mám ho už plné zuby, ale možná se ho brzy zbavím, pracuji na tom a hledám nové věci, které je potřeba zvládnout.
Nyní hledám školu, na které bych pokračovala ve studiu, ale zase úplně jiny obor, ale o tom zase jindy.
Poslední věc z téhle doby, která mě zarazila a řadím ji mezi ty své rádoby náhody, je, že mi do očí vpadl letáček s kurzem reiky. Tak dlouho jsem na to chtěla jít, roky jsem o tom přemýšlela a hledala a nakonec přišel úplně náhodou a úplnou náhodou jsem se také přihlásila a za tři dny do kurzu nastoupila. :-) Nyní už mám kurz už za sebou. Mám z toho obrovskou radost a naučila jsem se i spoustu jiných věcí. Měla jsem ho absolvovat teď, protože mi vzápětí na to přišla náhodou nabídka na to dělat reiky v salonu, takže žádná náhoda! :-)
Nyní si myslím, že osud nebo cesta určitě existuje, ale když nějakým směrem nemáme jít v určitý čas, tak nás to tam stejně nepustí.
Neopouštějte své sny a přání jen proto, že na ně v tu danou chvíli nejste připraveni.