Kulantně jsem vyřešila hlídání Štěpánka, jel na celý týden k babičce s dědou do Jeseníků.
Přijeli si pro něj k nám a pak již měli svůj vlastní program plný výletů a objevování s návštěvou bazénu, zoo a spoustou dobrot. Vlastně mi v tu chvíli bylo líto, že já nikdy nic takového nezažila a nemohla jezdit na prázdniny, protože moje jediná babička už na mě neměla sílu.
Ale zpět k mému výletu. V neděli po obědě mě přítel odvezl na vlak do Pelhřimova, kde jsem se sešla s kamarádkou Luckou, s Petrem jsme se rozloučily a šly koupit lístky.
Po nástupu do vlaku už jsme mohly vesele klevetit. Jenže vzápětí se objevil první zádrhel, když nám průvodčí kontroloval jízdenky, tak nám s klidnou tváří pověděl, že přestoupíme v Horní Cerekvi do autobusu, že vlak bude mít výluku. Nějak mi to nedalo a vykřikla jsem: „A co kola? Kam je dáme?“ Úplně jsem znejistěla a začala na průvodčího koktat, jak se to jako udělá. Po nějaké době se mu podařilo mi vysvětlit, že v Horní Cerekvi přestoupíme do autobusu jen my a naše kola se povezou ve speciálním autě a pojedou za námi, to jsem v životě neviděla.
Nakonec cesta probíhala v pohodě, přestup se vydařil a my pokračovaly autobusem do Veselí nad Lužnicí a pak zase vlakem až do Třeboně, s Luckou jsme probraly všechno možné a těšily jsme se na společný čas.
Po příjezdu do Třeboně mě přepadl nával energie a začala jsem si konečně užívat. Vydaly jsme se hledat penzion, ve kterém jsme měly rezervaci, ale myslím, že bychom sehnaly deset dalších i bez objednání, protože penzionů a možností k ubytování tu je jako máku. Náš penzion měl být údajně blízko centra, ale nakonec se ukázalo, že je od centra několik kilometrů. Podařilo se nám ho najít, ale stálo nás to velké úsilí. Po ubytování jsme se vypravily na první zasloužené pivko a potom se jely projet s tím, že hledáme nějaký obchod. Podařilo se nám ovšem zabloudit. Sice jsme si užily spoustu srandy, ale nakonec se vrátily s nepořízenou.
Druhý den nám ráno počasí moc nepřálo, začalo pršet a já už začínala být zoufalá, ale nakonec přece jen přestalo, tak jsme mohly vyjet. Naplánovaly jsme si výlet kolem Rožmberka, rybníka Svět, cestou navštívily Schwarzenberskou hrobku a udělaly okružní jízdu po zámeckých zahradách, ač se tam prý na kole nemůže. Nikdo nás ale naštěstí nechytil.
V Třeboni je moc krásně, a jak říká Lucka, hned by tam prý bydlela, protože tu nejsou žádné kopečky, všude spoustu cyklostezek a příjemných lidí. :-) Já tedy bydlím ráda tam, kde jsem, ale klidně bych v okolí Třeboně strávila delší čas.
Náš výlet jsme nakonec musely zkrátit, a tak jsme se hned v pondělí večer vracely zpět, směr Pelhřimov. Ale musím říct, že jsme si to skvěle užily.
Vlakem, už jako ostřílené cestovatelky, jsme vše i s další výlukou zvládly, tedy až na takovou malou drobnost, málem jsme zapomněly vystoupit z autobusu v Horní Cerekvi, a tak jsem na celý rozjíždějící se autobus začala křičet: „Ale my jsme nevystoupily!“ :-) Všechno dobře dopadlo a vlak směr Pelhřimov jsme také stihly.
Já zůstala na noc u kamarádky a druhý den jsem se vydala na cestu domů, rozhodla jsem se jet z Pelhřimova k nám do Meziklasí na kole, je to asi 40 kilometrů. Jela jsem z Pelhřimova brzy dopoledne, udělala jsem si pauzičku na Sedlické přehradě a v Hněvkovicích u našich jsem měla další pauzu, Petr mi nabídl, že mě vyzvedne, ale já to zvládla a dojela až domů, a to pro mě v rekordním čase.
Byla jsem tak nabuzená, že jsem Petrovi navrhla, že pojedeme další den na výlet na kole ještě společně, a to opravdu po dlouhé době, protože jsem kdysi celkem rezignovala, ale teď jsem si to s ním konečně dokázala užít, byla jsem nadšená, i když místy i pěkně zničená.
Ujeli jsme spolu dalších skoro 40 kilometrů, a to v kopcovitém terénu. Byla jsem na sebe právem hrdá. Za 3 dny jsem tak ujela svých prvních 120 jarních kilometrů na kole.
Tak jen doufám, že nám to vydrží a vydáme se spolu na nějaký další výlet. V létě mě čeká cyklodovolená s mými kamarádkami a na to už se taky moc těším, teď už jen naplánovat trasu.
Užijte si krásné jaro!