Blogerka Monika: Je svatba přežitek?

Je svatba přežitek, nebo ne? Je to stále aktuální téma k diskusi? Určitě, protože si myslím, že jsme se rozdělili na dva tábory.
Blogerka Monika: Je svatba přežitek?

Jedni svatbu vnímají jako něco, co absolutně nutné není, je to jen papír a žádné potvrzení své lásky nepotřebují. Ale nechtějí mít spíš nějaká zadní vrátka? :-) To nevím, ale ti druzí si naopak neumějí představit, že by s někým žili tzv. na psí knížku, a přijde jim nesmyslné se nevzít, pokud chci s někým žít a založit rodinu. A kam patřím já? Do jaké skupiny? :-)

Řekla bych, že já a můj názor na svatbu a manželství jsou někde uprostřed. Vždycky jsem si myslela, že se najde princ, který mě požádá o ruku, vezmeme se, budeme mít pohádkovou svatbu a všechno to bude strašně romantické. :-) Postavíme dům, založíme rodinu a bude se nám hezky žít, takhle nějak by to mělo být, nebo ne? Jenže postupem času se přece jen i můj pohled změnil, princ se sice našel, ale o ruku mě nepožádal. Sice jsme se o tom kdysi dávno, před pěti lety bavili, ale k ničemu nedošlo. A pro mě tedy rozhodně představa, že budu žádat o ruku já jeho, nepřipadala nikdy v úvahu. Postavili jsme dům, máme syna a rodinu, ale svatba pořád nikde, jmenujeme se každý jinak a vše funguje i bez papíru.

Jenže já pořád někde ve skrytu duše doufám, že ta romantika přijde, že si obléknu krásné svatební šaty a bude to jen a jen můj den s princem, mužem po mém boku a budu cítit, že je to tak správné. Myslím si totiž, že každá z nás by si měla tenhle den užít.

Je pro mě důležité vědět, že někam patřím, třeba z důvodu založení rodiny, připadá mi smutné, že se každý jmenujeme jinak a nikdo neví, že patříme k sobě, tedy každý si myslí, že já k nim nepatřím, protože přítel a můj syn se jmenují stejně. Asi mám občas opravdu přehnaně romantické představy, ale pořád doufám, že můj den ještě přijde. :-)

A co vy, milé dámy, jaký názor máte na svatbu?

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře