Někdy je to třeba místo na zaparkování, hlavně ve chvíli, kdy jedeme jen já a tři děti a vím, že pokud tam to místo nebude, nastane mela… Budu přemlouvat rozespalou Verunku a Mikuláše, aby nepropadali v srdcervoucí pláč, vzlyky a paniku, že už se „ nikdy nevrátímeeeee“ a popohánět Tobiáška, který si bude filozofovat nad každým kanálem nebo vysoko letícím letadlem… Trable přímo úměrné vzdálenosti, kterou je třeba překonat v pro ně neznámém místě.
Nebo je jedno z dětí nemocné, blinká celou noc, už nemám suché povlečení, po několikáté slyším tiché volání o pomoc s bolavým bříškem. Když ho uložím do postýlky a sedám si k němu na zem a každý jeho pohyb mě mrazí, pak vroucně prosím o jeho klidný spánek a usměvavé ráno.
Když potřebuji došít větší objednávku a mám málo času, hypnotizuju hodiny na zdi a snažím se zastavit minutovou ručičku… Stačí jen malinko. Jen ať se mi nepřetrhne nit a nezlomí jehla, neudělá uzlík a nedojde spodní návin.
Když se nakupí výdaje, je potřeba zaplatit odpady, rozbije se pračka, nenaskočí monitor, děti vyrostou z bot, blíží se školka v přírodě, ťuká termín platby pojistek, v autě se rozsvítí několik kontrolek a mnou objednané látky se v kontejneru pomalu blíží Atlantským oceánem. Pak doufám v několik objednávek nebo vydařený trh.
Občas si zapomínám psát a ukládat kontakty a pak se stává, že nemůžu zavolat, když je to opravdu důležité. Pak se snažím věřit v telepatii a v to, že se ten druhý ozve sám.
Někdo věří v Boha, druhý ve svůj osud a další třeba v anděla. Já nejsem klasicky věřící a myslím, že „ten můj nahoře“ se andělu podobá nejvíc. Když jsem byla malá a hlídala mě babička, naučila mě malou modlitbičku… Andělíčku můj strážníčku. A často si na ni i na babičku vzpomenu. A hlavně ve chvíli, kdy se přede mnou objeví parkovací stání akorát pro nás, když děti klidně spí, když se ozve paní, která chce objednat kapsy pro oddíl Berušek nebo zazvoní telefon, nezapomínám v duchu poděkovat.