Blogerka Lenka: Proč jsem nosila v šátku jen jedno své dítě

Všichni vývojoví psychologové doporučují maminkám, aby děťátko co nejdéle nosily. Když to neumí v šátku, tak aspoň v klokance, nebo v zádovém nosítku, nebo jakkoli jinak. Na trhu je na to udělátek až běda. Musím se přiznat, že jsem nosila v šátku jen jedno ze svých dětí, a to staršího syna.
Blogerka Lenka: Proč jsem nosila v šátku jen jedno své dítě

Můj důvod byl více než pragmatický. Jak už jsem psala, starší syn je z dvojčat. Legrace byla už v těhotenství. Při „velkém“ ultrazvuku mi doktor dal „množstevní slevu“ na „informaci o pohlaví dítěte“. „Budete mít kluka nebo holku?“ ptali se mě známí. „Obojí“ odpovídala jsem a bavila se jejich zmatkem. Jeden lékař se mě při kontrole zeptal, jakým způsobem jsme dvojčata počali. „Při sexu, pane doktore, při sexu,“ odpověděla jsem. Pak už se radši neptal na nic.

Dvojčátka se narodila měsíc před termínem a byli to vcelku drobci, dcerka vážila dvě a čtvrt kila, synáček o půl kila více. Zatímco dceruška, která šla ven první a zřejmě porod vyvolala, vypadala hotová, jen hodně droboučká a hubená (to se rychle změnilo, teď je její nejčastější věta: „Kdy bude jídlo? Já mám veliký hlad!“ a vypadá podle toho), na chlapečkovi bylo na první pohled vidět, že je „nedopečený“. Když mě v porodnici navštívil můj tatínek, řekl při pohledu na třetí vnučku: „To je myš, ne?“ O prvním vnukovi neřekl nic, protože ten byl právě na fototerapii. Začátek měl zkrátka těžší a zatímco já se vyhřívala na starodávném balkoně porodnice v červnovém sluníčku s holčičkou v náručí, jeho mi nosily sestry sešněrovaného v povijanu tak, že sotva dýchal, a po krmení ho zase odnášely na další terapii.
 
Když jsme opustili porodnici, byl můj hlavní problém, jak se dostat s dvojčaty ven. Bydlela jsem tehdy u mojí maminky a pan domácí nechal udělat nový výtah. Ten byl úžasný, bezporuchový, s dvojitými eurodveřmi a nevešel se do něj ani ten nejmenší kočárek pro dvojčata. Kočárkárna v domě pochopitelně nebyla. Řešila jsem to tak, že jsem koupila z druhé ruky velký hluboký monokočár prouťák a vozila v něm „dvojmiminko“. Stávalo se to zdrojem legračních situací, protože občas si někdo nevšiml, kolik dětí vezu. Tak mi v čekárně u ortopeda, kde jsme byli na kontrole kyčlí, a děti začaly plakat, někdo překvapeně řekl: „Jé, vy to máte stereo!“ Když jsme se synem museli na chirurgii (měl na jedné ruce šest prstů), čekala jsem před ordinací s miminkem v náručí, zatímco nohou jsem houpala křičící kočárek, a ve tvářích lidí v čekárně jsem viděla koncentrovaný údiv.

Jednoho dne se však už dvojčata do kočárku nevešla. Na to, abych je nacpala do dvojgolfek, byla ještě maličká. Takže jsem si koupila krásný tmavomodrý šátek s návodem, naučila se jeden, nejjednodušší úvaz, a začala nosit na břiše chlapečka, protože už v té době byl menší, než jeho kvapem se kulatící sestra.

Vypadá to jako happyend, ale bohužel není. Děti rostly dál, byly těžší a těžší a mě začala zlobit záda. Chvilku kluka nosit, to šlo, ale delší dobu jsem to nevydržela a tak jsem sháněla sporťák nebo golfky, kam by se oba vešli, ale zároveň se ten vehikl musel vejít do výtahu nejen u nás v domě, ale také v domě, kde sídlila dětská lékařka – a ten její výtah byl ještě o něco menší.

Když už jsem byla naprosto zoufalá, ozvala se mi jedna rodina až z Jihlavy. Měli kočárek, který snad někdo doma sám svařoval, konstrukce byla dost zvláštní. Sedátka byla menší, než je obvyklé a doporučené, málo místa na nožičky. Když jedno z dětí usnulo, leželo prakticky druhému na klíně. Ale kočárek to byl, byl poměrně stabilní, jakž takž se tam vešli, a když se na jedné straně nadzvedl asi o 30 centimetrů, nacpala jsem se s ním i do toho nešťastného výtahu. Kočárek s námi vydržel dlouho, až jsem jednoho dne přejela po přechodu přes ulici, zatlačila na rukojeť, aby se přední kolečka zvedla nad vysoký obrubník – a ono nic. Koukám – a rukojeť je ohnutá. „Vystupovat!“ zavelela jsem. „Od teďka budete chodit pěšky!“ – kočár jsme zaparkovali u nejbližších popelnic a od té doby chodili oba po svých.

Myslela jsem si, že už žádné další děti mít nebudu, a tak jsem všechno po dvojčatech začala prodávat a rozdávat. S manželem jsem v té době už nebydlela. Měl bipolární schizoafektivní poruchu a choval se sice předvídatelně, ale dost šíleně na to, abychom mohli bydlet spolu a vychovávat děti. Jeho hospodaření se nebudu pokoušet popisovat, protože jsem je dodnes nepochopila, ale abyste si udělali představu: můj bývalý tchán je milionář, svého syna finančně podporoval, a přesto jsme často neměli ani na chleba, o placení nájmu nemluvě.

Jednoho dne jsem odešla i s dcerami a dvojčata se narodila až v době, kdy už jsme bydleli každý jinde. Přesto jsme byli neustále v kontaktu, z mé strany ne vždy dobrovolně. Když mého muže napadlo, zavolal mi o půlnoci, nebo třeba ve dvě ráno, aby mi sdělil, že jeho otec je Hitler, má doma cyklon C, nebo že on sám je Ježíš Kristus. Volal mi několikrát denně, aby mi sdělil, že mě chtěl jenom slyšet, a moje matka z toho šílela. A mě po deseti letech společného života pomalu docházely síly a humor. Tekly mi zkrátka nervy, a nejhorší na tom bylo, že jsem věděla, že za to nemůže. Psychiatři si s ním nevěděli rady, protože když se náhodou někomu podařilo přemluvit ho k léčbě, do týdne podepsal revers. Pokud bral ambulantně léky, některé excesy nebyly tak výrazné, ale bydlet se s ním stejně nedalo. Policista mi řekl, že ho mohou odvézt do léčebny jen tehdy, pokud někoho napadne a zraní. Jednoho dne mi bylo zle, tak jsem vypla mobil, vytáhla pevnou linku ze zdi a vzala si prášek proti rozbíhající se migréně. Když jsem za tři dny telefony zase zapla, byl můj manžel po smrti. Spáchal sebevraždu.

Protože manžel zemřel v domě svého otce, ujal se věcí okolo pohřbu tchán, a mě z toho vynechal. Oznámil mi termín pohřbu a zvaní lidí a podobně dal za úkol bývalým přátelům mého muže. Mě se podařilo pozvat na poslední chvíli několik nejbližších přátel, se kterými jsme byli do poslední chvíle v kontaktu. Na nic jiného jsem neměla sílu ani prostředky. Po celou dobu trvání našeho manželství jsem musela být ve střehu, a teď se začalo nenápadně hlásit moje vyčerpané tělo a psychika. Neřešila jsem nic. A potom byl pohřeb. Nechali mě s manželem o samotě. Zaklepala jsem na rakev a řekla mu, že mu nemůžu dát do kapsy stovku na taxík, jak si přál, protože mi odmítli otevřít rakev. Že ho nemůžu pohřbít do Ohře, protože tchán se rozhodl uložit popel do rodinné hrobky. A že jsem sice pozvala jeho nejlepšího přítele, ale že asi nepřijde. Pak byl obřad, a uprostřed obřadu se otevřely dveře a do obřadní síně vnikl paprsek světla. To přišel přítel mého muže, člověk, kterého si můj muž vážil jako svého otce. A já jsem cítila, že teď už je to dobré, že teď už můj manžel může v míru odejít. A byla jsem šťastná.

Potom se spousta lidí, které jsem nikdy neviděla, spousta mladých žen s černými závoji na kloboučcích, v sexy černých minisukních, spousta důležitých pánů v drahých oblecích seřadila, aby nám kondolovali. Mezi nimi bylo v ošuntělých sakách několik skutečných přátel mého muže. Každého z nich jsem objala, protože jsem věděla, že se naše cesty rozcházejí, a byla jsem jim vděčná. Poslední v řadě kondolujících byl přičmoudlík v bílé košili, kterého jsem si nedokázala zařadit. Pomyslela jsem si, že je to asi někdo z vysoké školy. Objal mě a řekl mi, že všechno dobře dopadne. Nechápala jsem nic. Vyšla jsem z obřadní síně na denní světlo a tam teprve jsem si vzpomněla. Ten „divný cikán“ jak ho později nazvaly mé příbuzné, s námi kdysi chodil na gymnázium. Byl cizinec a já jsem nepochybovala o tom, že se jednou změní poměry a on se vrátí domů. Nechtěla jsem, abychom se museli rozcházet, a věděla jsem, tehdy to tak bylo, že s ním bych jít nemohla. Byla to velká platonická láska. Tehdy, před pětadvaceti lety. A teď, na pohřbu manžela, mi to došlo a taky jsem si uvědomila, že je mi skoro čtyřicet a nemám důvod něco předstírat nebo tajit. Jen bylo těžké tvářit se v tu chvíli přiměřeně situaci, to přiznávám. Vyměnili jsme si kontakty a po určité době, která se nám zdála vzhledem ke konvencím přijatelná, jsme se sešli. Žijeme teď spolu a máme dalšího syna.

To je všechno velmi poetické, ale realita je realita, a já jsem stará a opotřebovaná můra, které nepomůže, že si koupila všechny druhy nosítek, co jich trh nabízí, když je na ni děcko prostě těžké. Kolena jsem si odrovnala už, když jsem čekala druhou dceru a nabrala dvacet kilo. Při dvojčatech jsem si zničila záda. A teď jsem měla další miminko, na které jsem si musela opatřit všechno od začátku. Výbavičku, kočárek... Kočárek. Ten hluboký, to ještě šlo. Ale pro sporťák jsem si musela dojet sama. Můj současný muž koupil krásnou trojkolku, jenže... Nevešla se do výtahu. To jsme už bydleli ve svém nájmu a začali pomalu opravovat náš dům. Trojkolku jsme nechali starším dětem na blbnutí a já, na pokraji svých sil, přivezla z druhého konce Prahy konečně mrňavé, lehké golfky, které jsem zvládla i poponášet po schodech. Tedy ze začátku. Teď už to nedělám.

Konečně jsme se přestěhovali do svého a i když bydlíme v podstatě na staveništi, máme tu mnohem víc pohodlí. S trojkolkou jezdím do lesa, protože má velká kola vhodná do terénu. Golfky si beru, když jedeme vlakem do města – lépe se zvedají a... vejdou se do dveří vlaku, na schody metra, do výtahu v domě, kde bydlí moje matka... Na kratší vzdálenosti nebo do těžšího terénu nosím krosničku na zádech. Odnosila jsem v ní starší dcery. Jen po určité době mě vždycky začnou bolet záda a tak musím chlapečka přenechat tátovi. Když potřebuju jen „třetí ruku“ na krátkou dobu kolem domu, beru si boční nosítko. Je to krátký pruh tlusté látky se sponou na rameni. Malá miminka se v něm nosí v leže, větší v sedě na boku. Prý to ušili podle nějakých afrických tradičních nosítek, je to teď velká móda, vyrábějí je myslím někde v Holandsku. Jen bych potřebovala tak deset kilo přibrat, abych nějaké boky měla...