No, nevím. Na fotkách, co jsem odtamtud viděla, to vypadá, že je tam hromada jakýchsi beden, igelitové pytle na odpad a před tím nepořádkem stojí chlap s mikrofonem, a kupodivu vypadá, že si to celkem užívá. V reálu je to sjezd koček všech druhů a barev z celého světa, udělování prestižních cen, zahraniční posuzovatelé, přednášky, umísťování koček z útulků a spousta lidí, zmatků, sponzorů a tak. Můj muž po předchozím týdnu, kdy vrcholily přípravy, sotva stál na nohách, a tak ho můžu jen tiše obdivovat. Pokud vznikly vůbec nějaké kiksy, byly rychle a potichu sprovoděny ze světa.
Stavba tudíž stála, stejně byla zima, a já jsem střídavě obsluhovala pračku, peskovala děti a hrála Settlery. Podařilo se mi vstoupit do cechu a porazit zloducha jménem Chuck (programátoři se vyblbli).
V noci na neděli mě kolem druhé probudil můj muž, který dorazil nočním vlakem z Prahy, a společnými silami (já spíše poslepu) jsme chytili Icara, vyčistili mu kožich teplýma otrubama, muž mu ostříhal drápy, já našla připravené záclonky a nachystali jsme vše, aby mohl kocour ráno na výstavu. Nebylo to nijak zvlášť důležité, ale muž měl možnost vystavit jednu kočku bez poplatků, protože měl odpracované hodiny ve výboru, a momentálně doma jiné vhodné zvíře nemáme. Potom jsme šli spát a ráno muž zaspal.
Ve chvíli, kdy jsem ho vzbudila, slyšeli jsme z dálky projíždějící vlak, kterým měl jet. Bylo teda ještě dost času, jen žádné spojení na Prahu. Věděli jsme, že registrace a prohlídky zvířat probíhají jen v určitém časovém rozmezí, takže bylo potřeba dostat se rychle do Diplomatu. Nakonec muž uznal, že někdy jsou taxíky užitečné, a tak s mojí druhou dcerou a Icarem odjeli dobýt svět.
Já jsem měla mimo jiné za úkol ušít dceři kostým na školní karneval. To jsme s pomocí ostatních dětí a Izákova růžového balónu suplujícího hlavu (kvůli tvarování) celkem zvládli a pak už jsem jen čekala a čekala a čekala... Později se ukázalo, že Žofka ten kostým bude potřebovat až za týden, ale co, mám hotovo s předstihem a to taky není špatné. Kdyby tu byla pořádná možnost se umýt, možná bych se pustila do výroby piñaty, ale nechce se mi zbytek zimy a jaro prožít upatlaná od škrobu, takže až bude hotová koupelna.
Přijeli kolem desáté večer. Muž byl spokojený, protože mu někdo pochválil úroveň výstavy a přivezl spoustu reklamního krmení a steliva pro nás i pro známé. Icare dělal nejhodnějšího plyšáka na světě, zalezl za přímotop a s nikým nemluvil. Icare je osmiletý osmikilový barmský kocour z chovu mého muže. Kdysi si ho koupila jedna paní, a loni nám ho vrátila, protože v jejím domě přibylo mimino a ona se bála, že by kocour mohl být ze žárlivosti agresivní. U nás kocour vychází s dětmi všeho věku výborně, ale jedna věc se u něj už nezmění. Celých osm let ho nikdo nevystavoval a není na to zvyklý. Všechen ten šrumec, pachy, cizí kočky, stewardi...
Některé kočky se pro výstavy narodily a mají předvádění v povaze. Icare měl prostě jen smůlu, že si nezvykal od kotěte a teď už to nedožene. Když ho volali na posouzení, můj muž někde poletoval (jak on říká, měl to pod kontrolou) a chovatelka, která měla klece vedle něj, chtěla pomoci a Icara vyndala. To byla taktická chyba, protože Icare z ní ucítil její úžasné barmské miláčky (vyhrávají juniorské kategorie) a vystartoval. To už přiběhl můj neprozíravý muž a pokusil se zachránit situaci. No, pokousaní jsou oba, a to tak, že deka v přenosce je celá od krve. Asi máme doma upíra nebo Coco (to je takové středoamerické strašidlo). Můj muž pro ten den stáhnul Icara ze soutěže a ten, spokojen že prosadil svou, zbytek výstavy prospal a spí i teď. Navíc dostal spoustu dobrého krmení, takže už ví, co má příště udělat, aby se měl dobře. Barmy mají, ve srovnání s běžnou domácí kočkou, opravdu velké zuby.
Včera jsem chtěla natočit vodu, ale nevytekla ani kapka. „Vždyť nemrzne,“ divila jsem se. Nicméně vypnula jsem pro jistotu čerpadlo, aby nejelo na prázdno, nevařila jsem, ani neprala, prostě nic. Večer se ukázalo, že neznámý pachatel nebo pachatelé rozpojili kabel, který vede od čerpadla ke studni a reguluje čerpání vody (systému přesně nerozumím, ale prostě když to není v elektrice, tak to nefunguje). Na kabelu je bohužel dětská pojistka, takže dotyčný pachatel nemohl kabel opět zapojit. Já, která vůbec netuším, že tam nějaká taková zástrčka je, jsem tuto závadu pochopitelně nenašla, a i kdybych ji našla, asi bych nepoznala, že to má být zapojené. No, hlavně když není nic rozbitého.
Včera si takhle sedím u počítače a najednou rána, jako když vedle mě někdo vystřelí ze vzduchovky. A další, trochu slabší. A další... Jak se otepluje (myslím spíše zevnitř, protože venku zase hustě sněží), začaly se kroutit okenní rámy a praskají v rozích skleněné tabulky. Další vlnu praskání prý můžeme čekat v létě, až okna umyjeme a natřeme fermeží. To je dobré vědět, vyplývá z toho, že zasklívat se bude až úplně nakonec.
Jinak se nic zvláštního nestalo.