Dobře ho vidíme, ale jeho zvuk nás neruší. Tento dům je na dobrém místě. I my jsme dobře vidět od trati, a já často přemýšlím, jestli by to nešlo nějak využít. Nápad dát na zeď neonovou kočičí hlavu byl zamítnut, neboť by si to lidé pletli s bordelem. Nápadnou omítku nám možná zatrhnou sousedi nebo úřad. No, na to je čas. Teď je potřeba postarat se o běžný provoz a přežít, dokud neskončí mrazy a mrazíky.
Můj nejmladší syn už hodinu nesnesitelně ječí. Je to zjevně tím, že v jeho věku už odezněly výhody způsobené úžasným přirozeným porodem a o slovo se hlásí prachsprostá genetika. Je to protivné, vztekavé dítě, schopné vás fyzicky i psychicky zničit kvůli tomu, aby mohlo v posteli drobit piškoty na prostěradlo. Vím, že za chvíli zase usne, jen nevím, za jak dlouho ta chvíle nastane. Icare to nemá rád, kočky mají jemné uši. Sourozenci ve vedlejším pokoji to naštěstí zatím zvládají. Můj muž a druhá dcera (první je dospělá a odstěhovaná) už odjeli do práce a do školy, a tak to poslouchat nemusejí.
Prohlížela jsem fotky, pořízené na včerejší procházce. (Byla scéna, protože jsme šli do listnatého lesa, a tudíž starší syn nemohl sbírat šišky, jak si naplánoval.) Podařilo se mi vyfotit celkem unikátní námrazu na listech trávy, vytvořenou vodou, která se odrážela od kamenů u přepadu z něčí zahrady – fotka je ovšem kompozičně poněkud mimo a jako taková je nepoužitelná. To se mi stává často. Buď to není vidět, nebo není poznat, co to je. Někdy je to krásné, ale zase já nevím, co to je, a pak k tomu vymýšlejte klíčová slova, ještě ke všemu v angličtině. Přesto mám fotobanky ráda. Když mi nějakou fotku vezmou, vím, že je dobrá, a tudíž i já jsem dobrá, nejen na utírání zadků. Je to motivující. V zimě mi takhle přijali celou sadu fotek koní na sněhu. To samozřejmě neznamená, že ty fotky někdo koupí, ale i tak mám radost. Koně mají na Farmě Bojov, máme to pár desítek metrů od domu. O víkendu jsme se byli podívat, jestli neuvidíme jehňata, ale ovce byly zavřené, je moc zima.
Syn přestal ječet, zřejmě už má plné břicho, protože si přestal prohlížet knížku „Dej mi napapat“ a listuje v knížce „Oblékni mě“. Je na svůj věk až moc chytrý. Mluvit ovšem neumí a já mám zoufale dlouhé vedení a navíc blbě vidím, takže jeho gestikulaci čtu se zpožděním, pokud vůbec. Teď si vzal piškot. Vyplivl ho, dělá do něj nehtem dírku jako do korálku a přitom si zpívá. Oh, dal kousíček do pusy. To je úspěch. Nevím, jestli je to tím, že jeho předkové byli kočovníci, jak tvrdí můj muž, ale Izák téměř nikdy nedává nic do pusy. Nechá se krmit, a pokud si hraje s věcmi, ať už jsou jídlo nebo ne, zkoumá je všelijakými způsoby, ale nikdy je nekouše. Tím se od starších sourozenců dost výrazně liší. Nemusím se bát, že dá do pusy něco nebezpečného. Teda zatím.
Nemůžu prát, dokud nevyvezou žumpu. Nevím, kdy to nastane. Můj muž rád organizuje věci sám a pak druhé překvapí, že je to hotovo. Někdy mě překvapí, když udělá něco, s čím už jsem dávno nepočítala. Občas je problém něco naplánovat nebo zorganizovat. To když lidé neznalí poměrů předpokládají, že hlava rodiny disponující diářem jsem já. Nejsem. Po těch letech je to docela úleva. Celkem ráda nechám odpovědnost na „tom druhém“. Jen si musím zvyknout, že spolu s tím mu přenechávám i kontrolu nad situací. Že většinou nevím, co přesně se kdy bude dělat a jak se to bude financovat. Že to není moje starost. Ale zvyknu si. Je to pohodlné. Možná dokonce zase začnu malovat. Možná budu mít sílu i na další věci, které jsem kdy chtěla dělat a nemohla. Pocitu nepostradatelnosti se vzdám celkem ráda. Místo něj ovšem nastupuje dříve nepoznaný pocit obavy o partnera. Je zvláštní potřebovat muže. Vědět, že bez něj to tu nezvládnu. A vědět, že je to tak v pořádku.