Blogerka Klára se představuje: Děti jsou na mateřské to nejlepší i nejhorší

Moc zdravím všechny takymaminky. Jmenuju se Klára Palasová, i když bývalí spolužáci mě znají pod ptačím příjmením Čejková. Je mi 32 let. Mateřskou dovolenou si užívám čtvrtým rokem. Jak říká maminka v jednom dokumentu – to nejlepší na ní jsou děti, a to nejhorší taky děti. Můžu podepsat vlastní krví i zkušeností.
Blogerka Klára se představuje: Děti jsou na mateřské to nejlepší i nejhorší

Máme dva syny, tříapůlletého Jonáška a osmnáctiměsíčního Vincenta. Jako asi většina z vás jsem si pod zavádějícím pojmem mateřská dovolená představovala krásnou variantu pozemské rajské zahrady – vychutnání ranní kávy s bábovkou pozvolna vystřídané četbou Hrubínova Špalíčku a usměvavou deklamací Paci, paci a Karlíku, Karlíku, máš kocoura v rendlíku. To vše prokládané klavírním pásmem, děti budou určitě vděčné, že jim přezpívám lidovky od A do Z. K obědu rajská, odpoledne nadšené tříhodinové juchání na hřišti - existuje snad někdo, koho by nebavilo vozit se na kolotoči a debatovat o milovaných dětech s ostatními maminkami?! Kousek biedermayeru v 21. století.

Pravdou je, že z hraní na klavír se stal boj o to, kdo bude mlátit do piána, z návštěv hřišť častý pocit nudy, původní počet snad deseti ukolébavek pro Jonáška se u mladšiho Vincenta smrsknul na dvě extra krátké. S dětmi denně zažívám spoustu vtipného, nahlížím ale i do temnějších stránek své povahy. Každá mince má dvě strany, jak se říká.

Narodila jsem se v posázavském Benešově, kde jsme bydleli v pivovaře. Do stejné porodnice jsem po 28 letech přijela přivést na svět i své dva syny. Ve třech letech jsem se s rodiči ocitla v Kralupech nad Vltavou, které považuji za své skutečně rodné město. Město s chemickým Kaučukem, přesto dodnes milovaným. Mám tam spolužáky, kamarády, učitelku klavíru, co mi říkala „Kláročka“ a poutavě vypravovala o Lvově, Vltavu, u které jsem randila, bájný kopec Hostibejk s tajuplnou jeskyní a válečnými bunkry, po Dvořákově stezce jsme chodili k nelahozevskému zámku, kdo tudy šel někdy za tmy, ví, co je děs. Feelings like The Blair Witch. Taky noční svět hospod, vináren a plesů, kde jsme řádili a neuměli si sebe ani ty druhé představit v rolích rodičů. Teď bydlíme v Praze-Strašnicích. Je inspirativní jezdit tramavají kolem Olšanských a Vinohradských hřbitovů nebo sledovat z okna dvacetipatrový kolos omšelého hotelu. Na jaře ale pookřeju, to když V Olšinách postaví obrovský stan, kam začneme chodit na orosené pivo.

Co mám ráda? Svou rodinu, kamarády, hudbu, divadlo, vtipné lidi a lidi, co se vymykají, krajinu Novopacka, Virginii Woolfovou, Feelin´ Good od Nine Simone, scény i Scény z manželského života, DOX, čajovnu v Nerudovce a kralupskou kavárnu Longberry, čaj a kafe, to je moje. Šibalský pohled Keiry Knightley, Norsko a Anglii, svět za zrcadlem, který na mateřské dostává pěkně na … zadek, černobílé fotky, teskný zvuk hoboje i loretánské zvonky, koledy, Monty Pythony i Čtvrtníčka, Malou mořskou vílu, Děti z Bullerbynu, jízdu vlakem, bouřky, vůni vanilky, bramborové placky, Pálavu (skutečnou i tekutou), něco málo z esoteriky, táboráky, čůrání v lese, břitkost Ludvíka Vaculíka. A film Doblba, co se stal naší vánoční tradicí. Baví mě hraní na klavír, spaní, brodění se řekou, cestování po Evropě (bejvávalo), skákání ze seníku i na trampolíně. Můj sen? Mít kočku a být víc uzemněná. K tomu mi pomáhají děti, chalupa ve východních Čechách, gravitace a pečení buchet. Pletení a háčkování přenechávám šikovnějším z vás. Těším se na psaní blogu a Vaše reakce!

Klára

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře