Chtěla jsem být TA vždycky hodná vyrovnaná maminka. Uběhlo pár let a najednou vidím, že jsem prostě máma, co své děti miluje, hraje jim na piáno, zpívá, peče koláče, válí se s nimi smíchy a blbne, tulí se s nimi, ale taky občas ječí, jindy odflákne oběd nebo si melancholicky v myšlenkách přenese do dob mládí, kdy se naše děti ještě toulaly v lese plném hub.
Před porodem prvního syna jsem si představovala, že ho budu neustále nosit v šátku, kojit do pěti let a vyučovat doma. Poté, co jsem se nebyla schopná ani naučit vázat snad desetimetrový šátek, jsem slavné šátkování vzdala a Jonáška buď nosila v náručí nebo vozila v kočárku. Žádná tragédie se nekonala, je dodneška neskutečně mazlivý. Kojení jsem si užívala, bylo nádherné, ale po nocích přerušovaných jak morseovka jsem mu po roce odtroubila. Na obou stranách ukáplo pár slz a po dvou dnech už znal Jonášek prsa jen z podtričkových obrysů. Domácí vyučování se asi taky konat nebude, sebelepší učitelka nenahradí dětem jejich vrstevníky. Zdeněk Matějček, oblíbený dětský psycholog, psal o tom, jak ze školy skoro všechno zapomněl, ale se spolužáky, s těmi se stýká dodnes (před pár lety zemřel, takže teď už se stýkají někde jinde).
Mívám záchvaty čtenářské žravosti. Když jsem otěhotněla, logicky jsem se vrhla na všechny možné příručky o rodičovství. Hahaha, směju se dneska, ale ještě před pár lety jsem si vážně tužkou podtrhávala a vypisovala pasáže (svatá prostoto!). S odstupem času bych ráda vzkázala autorům:
Přísná Jiřino Prekopová – díky vaší knize o malém tyranovi jsem párkrát v noci oddalovala příchod k půlročnímu plačícímu Jonáškovi. Naštěstí jsem rychle pochopila, že má intuice je lepší rádkyní a u Vincenta jsem už dala jenom na ni.
Rádobyindiánská Jean Liedloffová - vaše knížka se stala módou, ale to vy dobře víte. Koncept kontinua je asi inspirativní, taky mi přijde zbytečné být celý den vystresovaná kvůli potencionálně nebezpečným situacím, každopádně nechat dítě běhat v Praze na Černokostelecké podél rušné silnice a tvářit se, „že teda jsme jako v pralese, jó?“, moc nefunguje. Během pěti minut bych zešedivěla. Odhaduju, že pralesem moc náklaďáků neprosviští. A rady, že se máme tulit s dětmi - ale no tak. :-)
Vědoucí Ivo Jungwirthová – tak do vaší knížky občas koukám. Máte čtyři děti, víte, o čem mluvíte. K tomu mraky příkladů, nadhled, humor, podstatné věci jsou napsány, vata se přesto nekoná. Za tuhle knížku děkuju.
Steve Biddulphe – jste Australan, Autrálii miluju. Vaše knížky o dětech jsou nádhera sama, fakt, každopádně ne všechny rady se se mnou protnou. Strašíte školkou, ale já si třeba nemyslím, že děti musí být s mámou doma do 6 let. Když má ale někdo 10 dětí, jasně, pak je zbytečné posílat je mimo domov, když se školka vytvoří už v něm.
Tony Hodgkinsone – váš Líný rodič mě taaakhle uklidnil. Jo, přirozenost je stejně nejlepší. Plavání v rybníce, buřty na ohni, matlání se v blátě, na to budou děti vzpomínat. Ne na plastový šunt vytvarovaný do falešné podoby zvířete.
Kdybych měla dát radu kamarádce, čeho se při výchově držet, myslím, že odpovědí je naše dětství. Na co ráda vzpomínám? Na to, jak jsme házeli s rodiči u Vltavy kačenám rohlíky, jak jsem barvila podzimní listy, jak jsme s holkama v sokolovně skákaly na trampolíně a bály se, že vyletíme čumákem na parkety, na plavání v řece před bouřkou, na marcipánové ovoce, co mi mamka kupovala jen při angíně, na barvení velikonočních vajíček, na štědrovečerní zacinkání zvonku a obrovský dřevěný betlém s vatou místo sněhu, na babiččinu meltu s nalámaným chlebem, ňam, na mikulášské balíčky, na školy v přírodě, na domečky v lese, na strach z medvědů v Tatrách, na chytání ryb s dědou, na Pyšnou princeznu a Děti z Bullerbynu, na řetízkáč z pouti, na napětí, když mě vezla horská lanovka. Vidíte? O žádných metodách není řeč, zážitky, ty se počítaj.
Dojal mě konec poslední pohádky u Michala Viewegha. Zmateným rodičům se v ní zjeví anděl a řekne, že největším problémem dneška jsou rodiče, co jsou k sobě zbytečně moc přísní. Mějte se krásně a nebuďte s k sobě moc přísné!
Klára