Dneska běžel v televizi první díl dokumentárního seriálu o čtyřech těhotných ženách. Hned se mi začaly vynořovat útržky vzpomínek na mé dvě těhotenství. Když jsemčekala Jonáška, učila jsem na základní škole v Malešicích. Jiný stav na mě šel poznat už v prvním měsíci, kila si mě oblíbila. Když jsem to o měsíc později oznamovala v 8.A., Mikuláš se otočil na souseda v lavici: „Vidíš, vole, já to řikal!“ Byla to legrace, děti se chovaly úplně stejně, zpětně jsem jim vděčná, nešetřily mě, a to je dobře. Taky jsem si vzpomněla na naši matikářku z kralupské základky, vyprávějící nám při suplu o sexu. Jediná látka, kterou si z matiky 2. stupně pamatuju, je právě tahle hodina. „Je to nespravedlivý, chlapovi to trvá pár příjemnejch vteřin, a ženskou čeká devět měsíců těhotenství.“ Brala to fakt jako nespravedlnost? Asi jo a i když jsem si těhotenství užívala bez problémů, našlo se pár momentů, kdy jsem si tuhle větu kudrnaté blonďaté matikářky vybavila.
Prvorodička – to je diagnóza. Bez debat. Nemáte tušení, co přesně se bude dít, ve městě a v časopisech, co začnete hltat jak ještě teplou pocukrovanou bábovku, na vás útočí reklama tvářící se divžene jako pomoc v nouzi. Nezapomenu na objíždění obchodů s dětským zbožím, ano, prostředí duhově barevné, všude kočárky, dupačky, zemský ráj to na pohled, ale s pohledem do zpětného zrcátka si ťukám na čelo. Tolik peněz a promrhaného času kvůli dumání nad stem polozbytečných věcí. Dneska vím, že obrázek na dudlíku mimčo nevnímá ani náhodou, postýlku stejně později rozhryže jak králík, dupačky poblije (v odborných časopisech se píše o regurgitátech, zní to asi vznešeněji, ale blitka je blitka).
Problém číslo 2 – lyžování. Ve druhém měsíci požehnaného stavu, jak se dřív říkalo devítiměsíčnímu kynutí, jsem se těšila na lyžování v Krkonoších. Abych si náhodou nevychutnala sjezd cukrovým prašanem jen tak, otevřela jsem internetovou stránku, v jejímž názvu je koník. Byla tam bohužel sekce věnovaná přímo tomuto světovému problému alias „Lyžování v 1. trimestru – ano či ne?“ Po přečtení všech příspěvků jsem si připadala, jak kdybych se ocitla v kůži Hannibala Lectera. Jedu LYŽOVAT, čímž ohrožuju miminko, které můžu potratit, „stojí vám to, maminky, za to?!“, rozčilovala se jistá přispěvovatelka, asi pohádková reinkarnace Vasilisy přemoudré. Lyžovat jsem odjela, každopádně to odneslo zhruba třicet lyžařů, co se opovážili přiblížit se ke mně na sjezdovce blíž než na pár metrů. Z pusy mi svištěly nepublikovatelné výrazy, co začínají na p- a k-. Divím se, že jsem na sjezdovce nedostala infarkt nebo přes hubu.
Problém číslo 3 – má MUDr. Paní gynekoložka oplývala léty, přetékala vtipy, a tak jsem se těšila. Všechno se změnilo od ultrazvukových návštěv. Její ultrazvuk sessions jsem vždycky vydýchávala do následujícího ultrazvuku, kdy mě rozhodila ještě víc. Její vtipy typu: “Jé, hele, to mimčo má dvě hlavy!“ nebo „No já tady vidím sedm prstů, hahaha,“ mě moc bavily. Obzvlášť když jsem netušila, jestli si dělá srandu nebo ne. Na mé následující dotazy totiž nereagovala a začala se tvářit tajemně jak hrad v Karpatech. Nemusím dodávat, že z očekávané stoprocentní holky se při porodu vyklubal stoprocentní kluk. Zmátli jsme tím i lidi na sále, gratulovali nám ke krásné zdravé holčičce, co měla pindíka. U druhého syna jsem už chodila k mladému příjemnému gynekologovi, stihli jsme spolu probrat těhotenství, politiku i tehdejší slavnou stávku lékařů. Smáli jsme se hodně, ale černý humor k mému potěšení vynechal. Zbožňuju Pythony, ale ne při kontrolách.
Problém číslo 4 – Svatba v máji, v lednu máry. Otěhotněla jsem hned, ale hned mi taky začalo být špatně, představu zvracející nevěsty v bílém jsem odložila na později. Jenže ve 4. měsíci mě chytl obrovský apetit, tak jsem si řekla: „Radši až po porodu.“ V 6. měsíci znovu nastal zvrat, najednou jsem chytla divný pocit, že bych to porodní hekání měla absolvovat už s jiným příjmením. Manžel hned souhlasil, druhý den jsme vyráželi směr Sázava. Ne, nejeli jsme se utopit, ale do Sázavy nad Sázavou s krásnou klášterní zahradou a slavným Vieweghem. Matrikářka – taakhle hodná paní. Valila oči, když zjistila, že Čejková se bude po svatbě jmenovat Palasová, a její máma je Pallasová. Ne, o incestní manželství se nejedná, shoda náhod. Svatbu si pamatuju mlhavě. Příbuzní byli rádi, ale trochu zděšení, Svatba v máji...! Zatím žijeme, lednů jsme přežili už několik. Přepokládám, že živí, nebo snad může duch psát blog? I když kdo ví, postava Nicole Kidman v hororu Ti druzí fungovala skoro jako živá. :) Prezidentské apartmá, kde jsme trávili svatební noc, muž pojmenoval Zašlá sláva. Dostali jsme v něm půlhodinový záchvat smíchu, jednalo se o omšelý pokoj, co byl prostě jen kapánek větší. Většina věcí v něm nefungovala. Po zjištění, že se záchodové čidlo po minutě zhasne, nastával problém, pokud jste se rozhodli pro cokoli jiného než rychločůrání. Na šedý toaleťák je ve tmě špatně vidět.. Vždycky jsem chtěla svatbu se spoustou kamarádů, štíhlou postavou a krásným prostředím. Proto jsem se vdávala jen s pár narychlo pozvanými kamarády, 16 kily navíc a v suše obřadní síni. V příští inkarnaci se vdávám jako vyhublina na louce se všemi partami kamarádů, co máme!
Problém číslo 5 – porod. Už ve škole mě přepadla na chodbě žákyně Darina: “Pančko, ježiši, neroďte! My koukali na dokument o porodu, to bylo fakt hrozný!“ Darino, dík za varování, ale v 6. měsíci s tím nic nenadělám. Když jsme dojeli do porodnice, při gradujících stazích jsem přemýšlela, co je lepší, skočit z okna nebo prosit o eutanázii. Co stah, to jedna slabika. „Do-pr-de-le, do-pr-de-le.“ Porod se prostě nedá zastavit. Je to dobře, asi by se moc dětí nenarodilo. Přísahala jsem si, že druhé mimčo už nikdy. Za dva roky jsem rodila Vincenta. A šlo to jak po dobře stlučeném másle!
Problém číslo 6 – smíření se s realitou. Už nikdy nebudu jen já. Od prvního dne od porodu se pořád o něčem rozhodujete, málo spíte. Když jsem po druhém porodu Vince našla odvahu podívat se zblízka do zrcátka, propukla jsem v pláč. Prsa, jak to napsat, o něco menší, a ne tak plná (miluju politickou vatu). Břicho – dvakrát za sebou jsem rychle přibrala a shodila 20 kilo. Mazání olejem – takřka žádné. Fotky asi netřeba. Smířit se s tím, že břicho vypadá při každé pozici jinak, ošklivě se krabatí, není snadné. Útěcha nepomáhá, je to podobné, jako bych muži řekla „To nevadí, že se ti o 5 cm zmenšil, hlavně že máš hezkou duši.“ Každý máme ego, které se s tím musí vyrovnat po svém. Mně pomohl humor, láska ke svým klukům a hlavně vědomí, že se na světě dějou fakt mnohem horší věci než změna břicha jedné paní ve střední Evropě. Nějaké plus? Ano. Cítím velkou solidaritu se ženami. Se ženami, co mají jedno a víc dětí, co mají postižené děti, kterým miminko umřelo, které se rozvedly. Jako bych něco pochopila, něco se ve mně otevřelo a díkybohu už nezavřelo. Víc si vážím žen, co lítají okolo dětí a nestíhají dokonalý makeup, solárko nebo volnou neděli. Jste skvělý!
Problém číslo 7 – jména dětí. Vždycky jsem chtěla Honzíka, proto máme Jonáše a Vincenta. V těhotenství si o jména děti ještě v břiše tak nějak řekly. Úžasné byly reakce pár příbuzných, třeba k Jonáškovi - „A jak mu budete říkat?“ „Pavel. Jak bysme mu asi říkali, jeho jménem.“ Mimochodem, Jana málokdo oslovuje Jane.
Jak vidíte, moje problémy byly problémy se silnými uvozovkami. Už teď, ve svých 32 letech, se směju spoustě svých původních naivních představ o těhotenství, porodu a výchově dvou kluků. A je to dobře zařízeno, ať žije sladká nevědomost! Pokračování příště, mějte se krásně a ať se vám daří, sněhuláci.