Úplně jsem se uvnitř zatetelila a má romantická část začala vyhrávat vnitřní láskyplnou muziku a pusa se mi roztáhla do toho křivého výrazu, kterým dáváme najevo dojetí. No, ale Natálka hned pokračovala a začala mi s vážnou tváří vysvětlovat, že ona ho rozhodně nijak nepusinkovala ani nijak jinak neomilovala (tím myslela, že mu to ona nikdy sama neřekla). No a pak jen dodala, že si na něj bude muset dávat pozor, aby ji nezačal otravovat. Takže z romantiky jsem se vrátila zpět do reality a jen se od srdce zasmála a té úžasné holčičce pogratulovala k tomu, že si chce chránit svoje hranice.
No a pár hodin po té mi došlo, že Natálka mi ukázala, proč vlastně někdy trpím nepříjemnými pocity, když mi někdo dává najevo, že mě má rád.
To, že na sebe nemám nechat křičet a ani se nechat posuzovat, kritizovat a jiné ne úplně příjemné záležitosti, tak to jsem fakt pochopila už celkem dávno. A seč mi moje odvaha a někdy i spravedlivý hněv dovolí, tak se snažím hájit své právo na slušné zacházení.
No, ale co s tím, když mi ten člověk vůbec nenadává a přesto mám to nepříjemný mrazení v břiše? To třeba, když mi někdo říká, že mu se mnou je fakt skvěle a chtěl by se znovu vidět a už vytahuje diář. Nebo, že se na mě fakt moc těšil a už jsem v jeho náruči, koukám na jeho rozesmátý výraz a chce se mi propadnout? To proto, že jedna moje část říká, že přeci on nedělá nic zlého a má mě rád, tak proč ho už nechci vidět? Nebo aspoň ne příliš brzy. Vlastně mám pocit viny, že ubližuju tomu dotyčnému a taky, že nechám ubližovat sobě. Proč bych kurňa měla snášet dotyky, na který nemám v tu chvíli chuť a trapně se vymlouvat, když se mi nechce s někým potkat?!
Kdo zavedl takový ty blbý poučky, že někoho odmítnout je něco, čím mu šíleně ubližujeme. Takže to pak používáme bez problému pouze na ty, co dokážeme pasovat do kolonky úchyl, otrava, obchoďák a podobně.
Takže, ve jménu Natálčina dobrého vzoru si začnu dávat pozor, aby mě někdo nezačal otravovat. A ve jménu lásky k bližnímu svému se pokusím vymezit vůči „láskyplnému“ chování dřív, než si toho člověka pak budu muset chtě nechtě „zhnusit“, abych ho dokázala udržet dál od těla.
A co Vy? Taky někdy snášíte něco jen, abyste neubližovali?